KDO NEBO CO JSME?
Jak vysvětlit kdo nebo co jsme? Na toto téma bylo již mnoho napsáno a lidé stále nechápou. Stále se dělí na duši a na člověka, kdy duše je dokonalá – bílá a člověk je nedokonalý, chybující. A člověk se snaží být dokonalým, být duší. Na základě tohoto pak vznikají teorie o dualitě, které jsou pak chybně interpretovány a vysvětlovány. Potřebujeme tomu dát svým rozumem formu, význam, aby to rozum dokázal pochopit. Pro koho je dualita důležitá? Pro rozum - ego, aby měl co přemýlat a být důležitý, že tomu rozumí. A ono to stále nefunguje.
Dualita neznamená dobro a zlo. Dualita není založena na našich emocích. Ty jsou výsledkem našeho vnímání a cítění, vyhodnocování skrze rozum, jak danou situaci prožíváme. Zda je nám v ní dobře, nebo ne. Dualita je jenom slovo pro to, že vše má svůj opak. Opět význam pouze pro náš rozum, pro to, co vidíme. Je to slovo pro rozum, aby si to dokázal poskládat, představit, rozlišit na základě slova, které máme spojeno s vjemem. Noc je slovo, kdy je tma. Den je slovo, kdy je světlo. Dobro je slovo pro to, kdy se cítíme dobře. Zlo je slovo pro to, kdy se cítíme špatně. Dualita není. Je pouze energie, která má plus a mínus a tyto energie spolu tvoří. A plus a mínus jsou jen dva rozdílné náboje. Nic víc. Z těchto dvou energií, dvou nábojů je vše stvořeno, tedy i my. Jak naše tělo, tak i naše duše. Duální je mylně chápáno jako opačný. Duální znamená, že jsou vedle sebe obě složky energie, + a -, ale neznamenají kladná a záporná. Tento pojem a význam jsme jim dali my. Tyto dvě energie jsou v samé podstatě neutrální, dokud jim opět my sami na základě cítění nepřiřadíme náboj skrze emoci, že se cítíme dobře, nebo špatně. Tyto energie si nepřekáží, nesoupeří, ale spolupracují a tvoří různé kombinace v různých poměrech tak, jak je potřeba. Noc vnímáme jako tmu, že není světlo a přesto v ní světlo je, jen je ho méně, než ve dne, že? Protože naše oko je nedokonalé a to světlo nevidí. A tak je to se vším. Duálním se to stává až po té, když tomu na zákldě rozumu přiřadíme slovo a význam skrze pocit a emoci . Tedy to vyhodnotíme rozumem.
Takže, co jsme?
Jsme energie, která se skládá z různých vrstev o různé hustotě. Z té nejjemnější je utvořena naše duše, která je složena jak z +, tak z -. Duše nemá tělo, nemá identitu, nemá rozum, nemá emoce, necítí. Má k dispozici vzpomínky, emoce a pocity lidí, kterými byla, kdy ví, jaké to je, pamatuje si to právě skrze cítění těla, které má v současnosti k dispozici. Proto ví a zná. Na základě zkušeností z předešlých těl, které se skrze ní promítají do současného těla. Zároveň jí naše současné tělo poskytuje další podněty, další informace skrze naše myšlení – rozum, rozhodování a cítění, emoce. A duše buď jedná sama za sebe, bez ohledu na pocity a myšlení, dá pokyn mozku a rozumu – intuice, protože ví, co je v danou chvíli pro nás, naše tělo správné, nebo je ovlivněna naším rozumem na základě emocí, kdy my pod jejich nátlakem jednáme a volíme rozumem, který tyto volby opět dělá na základě vzpomínek duše, kdy duše měla úplně jiné tělo, zažívala skrze toto tělo jiný příběh a zažila něco, co tomuto tělu ublížilo a teď a tady se nám to oživilo skrze emoci, kterou cítíme – kterou jsme cítili kdysi a rozum to v současnoti vyhodnotil jako nebezpečí, že se to opakuje a začal sám okamžitě reagovat, aniž by k tomu byl důvod tím, že máme strach. A my skrze tento strach dáme chybný pokyn rozumu k jednání a konání. A s tím duše nic nenadělá. Není možné jít proti vůli člověka, protože duše nemá tělo, nemá rozum, nemá hlas, tedy nemá jak ovlivnit myšlenkové a emocionální pochody v těle a rozumu, volbu na základě tohoto. Nemá nástroje na to, jak ovlivnit myšlení, cítění a následnou volbu člověka. Ona dá pouze pokyn k myšlence, která nám proběhne hlavou, nic víc. Co s tím udělá rozum, na to již nemá žádný vliv. Zda to rozum zaznamená a učiní volbu na základě duše, nebo udělá svou vlastní, na základě strachu a emocí z minulosti.
A pak máme tělo, které je také směs energií + a -, jen je těžší, hustější. A v těle máme mozek, kosti, svaly, orgány, tepny a žíly, nervová centra a vše pracuje a spolupracuje skrze neviditelné energetické kanály, kterými je protkáno celé naše tělo a těmito kanály si předávají všechny složky v těle informace, které procházejí mozkem a zpětně pak proudí do těchto složek. Mozek řídí pochody v těle, aby fungovalo. A rozum v mozku zaznamenává a vyhodnocuje na základě vjemů, pocitů a emocí – přiřazených slov a pojmů, co se děje. To je to, že si sami sebe uvědomujeme. Jenže rozum umí i jiné věci. Umí si poskládat různé známé obrazy a části, tak jako vzpomínky, uložené v paměti, do výsledné a mnohdy byzarní podoby, která není založena na skutečnosti. Prostě vezme kus toho a kus toho a z toho složí něco. Tomu se říká představivost. V umění je to bonus, ale v běžném životě je to průser. Když si náš rozum začne vymýšlet, co by se mohlo stát na základě něčeho, co se stalo v minulosti. Když si začne vymýšlet, že je to jinak, protože nás chce uchránit. Kdy nám tam vymyslí neexistující realitu, ve které je nám dobře. Nebo naopak realitu podpořenou strachem, ve které je nám zle. Toto vše dokáže rozum. Poskládá nám to na základě našeho momentálního cítění a emocí. Říkám poskládá. Je to jeho varianta, interpretace našeho momentálního stavu. To není pravda. S tím také souvisí to hodně omílané astrální cestování. Kdo v nás chce astrálně cestovat? Duše, nebo rozum? Je to opět rozhodnutí rozumu. Rozum dá pokyn mozku. A mozek ho splní, skrze rozum. To on nám to tam dává, na základě našeho chtění astrálně cestovat, zažít to. I se všemi pocity a představami, s kterými se kdy setkal, které tam má uloženy. A tak nám dá představu těla, představu lidí, světů, andělů a vymyslí nám nádherný scénář, kdy vše zažíváme skrze paměť na emoce a cítění, které nám promítá v tu chvíli do těla. Vše vypadá tak reálně, že? Skutečnost, nebo jen sen, představa, iluze? Proč ne? Duše toto nepotřebuje. Sama nám ukazuje, co je potřeba, kdy je to potřeba, protože může být kdekoliv, kdykoliv bez rozumového pokynu. Duše nepotřebuje tělo, aby byla. Ona je všude zároveň. Jak v minulosti, tak v současnosti i budoucnosti, protože čas je pouze veličina pro rozum, aby se mohl orientovat v prostoru. Zároveň je teď a tady v našem současném těle i ve všech tělech, která jsme kdy měli a je i nahoře, tedy v prostoru. Takže proč by cestovala, když je všude?
My lidé bychom se mohli přirovnat k autu. Auto, tedy karoserie, barva, značka, velikost, to je naše tělo. To je to, co považujeme za člověka, máme identitu = nazýváme se auto/člověk. Pro koho je tato identita, tento pojem, tento název důležitý? Pro duši, nebo pro rozum – ego? Abychom skrze tento pojem byli? Měli pocit, že jsme? = jsme obecně. Je to jen obecný název pro druh hmoty, abychom se odlišili od jiné hmoty. Název pro náš rozum. Značka je nálepka, podle které se třídíme na muže, ženu, máme jméno, opět jen slovo pro rozum. Barvu – černoch, běloch, velikost – malý, velký, silný, tenký. Opět další pojmy pro rozum, bychom se odlišili, roztřídili a získali tu pomyslnou identitu. To je náš obecný pohled na nás, co jsme.
Jenže obecně auto obsahuje další věci, bez kterých by auto nebylo autem, že?
V autě je motor a kabely, tak jako v člověku. Tím motorem v nás je mozek, který vše řídí skrze kabely, skrze energetické dráhy, žíly. A pak tam máme ještě chytrou aplikaci – navigaci- elektroniku, která je jakýmsi rozumem pro auto, stejně jako náš rozum. Navigace slouží k tomu, abychom se vyhli zácpě, karambolu. Zdáváme do ní směr a on hledá a pátrá po té nejlepší variantě, kterou nám pak předloží jako nejlepší, nejefektivnější, nejrychlejší, nejkratší. Ona rozhoduje o naší cestě, stejně jako u nás náš rozum. A pak zde máme samotného řidiče, který sedí v tom autě a toto auto používá. Tím řidičem je naše duše, která používá tělo – auto. Buď může řídit auto sama, nebo skrze elektroniku a navigaci, kdy jí předá řízení vozu, rozhodování.
Je pouze na nás, zda se vzdáme vlády nad svým vozem – tělem a přenecháme řízení našeho vozu na navigaci - rozumu. Zda tuto navigaci použijeme pouze k tomu, aby nám ukázala možné překážky, a my se rozhodneme, že to riskneme a zkusíme, nebo zda se budeme řídit výhradně jejím doporučením, protože je to lehčí, jednodušší, nevolit sám za sebe a nechat to na ní. Proč ryskovat? Protože navigace je nejchytřejší, ví. Jenže navigace, tak jako náš rozum čerpá pouze a jenom z uložených informací, vzpomínek a během chvilky může být vše úplně jinak. Je pouze na nás, na duši, jaký pokyn dá autu/tělu - rozjezd, brzda a navigaci - směru, kterým chce jet, který tam zadá.
A toto jsme my. Jedno bez druhého je k ničemu. Auto bez řidiče a řidič bez auta. Pokud má navigace – rozum navrch před vlastním řidičem - duší, kdy navigace určuje, co udělám, je to, jako by tam řidič vůbec neseděl, nebo spal a neužíval si tu cestu. Jen se díval, jak auto jede bez kontroly nad ním. A to je pěkná nuda.