MODLITBY A PROSBY
Opět jeden článek, jedno zamyšlení se nad modlitbou prosbou.
Lidé na celém světě se stále modlí k někomu, k něčemu. Modlí se za mír, za rodinu, za příbuzného, za své zdraví, za své štěstí. Prosí o uzdravení, prosí o štěstí, prosí o lásku ....
A ono to nefunguje.
Proč? Proč to nefunguje?
Protože pláčeme na špatném hrobě a naše prosby, modlitby a naše motivy, které nás k tomu vedou jsou čistě sobecké. I když nám to tak nepřipadá. Protože my se modlíme za mír. Tedy myslíme na všechny. Chceme jejich dobro. Je to přeci pro jejich dobro. Takže to musí být z lásky, nebo ne?
Problém je v tom, že tato naše láska není bezpodmínečná, ale lidská. Je vedena myšlenkami, jaký člověk má být. A nejenom jimi. Je také vedena našimi emocemi. Soucit, pomoc slabším, nebýt lhostejný k utrpení druhých. Toto jsou ty atributy člověka, které ukazují, že jsme lidé. To nás odlišuje od zvířat. Takto nás to učili a učí.
Jenže již nikdo nepřemýšlí nad tím, že je také velice důležité vědět a znát.
Pokud neznám příběh toho druhého, není možné vědět a znát, co je pro něj dobré. Zda je potřeba mu pomoci a také vědět a znát, jak, jakým způsobem mu pomoci. Vědět a znát, kdy je to potřeba a kdy ne. Kdy smím zasáhnout a kdy ne. A také vědět a znát proč.
Někdy stačí jen úsměv, milé slovo, vyslechnutí příběhu. Jenže my se hned vrhneme do zachraňování a to způsobem, o kterém si my myslíme, že je pro toho druhého ten nejlepší. Začneme radit, začneme pomáhat, začneme zachraňovat, protože my to víme nejlépe.
K čemu vlastně dojde díky tomu našemu soucitu? Začneme s tím druhým manipulovat. Začneme ho někam strkat. Začneme mu do hlavy bouchat naše vlastní představy o jeho štěstí.
Jak má myslet, jak nemá myslet, jak se má chovat, jak se nemá chovat, co má cítit a co nemá cítit, jak má žít a jak nemá žít, co má dělat a co nemá dělat, koho má milovat a koho nemá milovat, co dělá špatně, bla, bla, bla. A ještě jsme naštvaní, když se mu to nelíbí. Cítíme se dotčení, protože on to nevidí, on to neocení, co jsme pro něho udělali. Jak jsme se snažili.
A že jsme se snažili, že?
To je ten momen, kdy se říká že: Cesta do pekla je dlážděna dobrými skutky.
Dalším velkým problémem jsou různé články o andělech. O jejich poselstvích pro nás. O tom, že když se budeme modlit k andělům nebo k Bohu, tak se náš současný stav změní. A nejenom náš, že?
Opět je potřeba se zamyslet nad vlastním motivem, proč se modlím a za co se modlím. Co mě k tomu vede. Vede mě k tomu má bolest, strach, nespokojenost? Vede mě k tomu nějaká emoce uvnitř mě?
Víte, andělé ani Bůh s tím nic nenadělají. Není v jejich moci cokoliv změnit, zbavit vás strachu, zbavit vás bolesti. Zbavit vás vašich emocí, které prožíváte. Zbavit vás vašeho způsobu myšlení.
Od toho tu nejsou.
Nejdříve je to na vás. Smířit se s touto situací. Přijmout ji, že to je nyní tak, jak to je. Teď. Přestat se obviňovat a trestat svými myšlenkami typu co kdyby. Ale také si uvědomit, že to není trvalé a že je možné to změnit. A kdo to může změnit? No přeci jen a pouze vy sami. Rozhodnout se pro změnu. To však neznamená, že tu změnu za vás udělá anděl, nebo Bůh. Že to za vás vyřeší nebo odstraní problém.
My jako lidé žádáme pouze o vedení. Prosíme a žádáme o pomoc, ale ne takovou, jak je nám presentována různými články. Že požádáme a ono se to stane, samo. My žádáme anděly a Boha o pomoc ve smyslu poznání, pochopení té situace, ve které se nacházíme. Aby nám pomohli pochopit a nalézt odpověď na to, proč se mi to děje. Příčinu. Proč jsem nemocný. Proč jsem nešťastný. Přestat z tohoto stavu obviňovat druhé a začít u sebe. Co dělám já špatně a proč to já dělám špatně? Jaké myšlenky a emoce při tom cítím. Jaké mé skutečné motivy mě vedou. Co to o mě vypovídá. Na co mě to má upozornit, čemu mě to má naučit o mě samém. A jakým způsobem to mohu změnit. Tedy opět hledat v sobě. O to žádáme. O pomoc při hledání a pochopení sebe sama. Protože Bůh to vše sice ví a chápe, ale náš lidský rozum ne. Proto není možná změna, dokud si něco o sobě neuvědomíme.
Pokud se my sami v sobě rozhodneme, že takto již ne, že si odmítáme dál ubližovat, že se budeme mít rádi, tedy že začneme hledat příčinu svých problémů, abychom ji mohli pochopit, co za tím doopravdy je, jaká naše emoce a s čím souvisí. Co je potřeba udělat, aby mi to již neubližovalo. O toto požádáme. O toto žádáme. Pak nám vesmír poskytne vše, co je k tomu potřeba.
Jak vidíte, žádný Bůh, žádný anděl, žádný mesiáš nás nezachrání a neochrání před našimi vlastními myšlenkami a motivy, proč něco děláme. Proč někomu pomáháme. Proč onemocníme.
Pokud vám do myšlenek při hledání pravdy o sobě samém vstoupí myšlenka, že za to může druhý, že vy jste pouze reagovali na něj, to on, ne já, tak je to špatně. Váš rozum a tedy vy sami hledáte omluvu a výmluvu pro své chování. Otázka zní, proč jsem tak reagoval já? Proč mi to vadilo? Proč mi to ublížilo? Není to o tom druhém, ale o mě.
Takže lidičky, přestaňte se modlit za vše kolem sebe, protože vy NEVÍTE, proč se to děje, neznáte příčinu. Modlete se každý sám za sebe. Za své poznání pravdy o sobě samém. Jediné, co a koho můžete změnit, komu můžete pomoci, napravit a pochopit v souladu s vesmírem a bezpodmínečnou láskou, jste vy sami. Jedině vy sami sebe. Nikoho jiného. Pokud mám tendenci žádat za druhé a pro druhé, již je to zasahování do cizích životů, o kterých vlastně nic nevím, jen se domnívám. Již je to z mé strany manipulace za účelem dosažení něčeho, o čem si myslím, že mě uspokojí a udělá šťastným. Již je to hra něco za něco.
S Bohem a láskou se nekupčí.
Venca Herčík K čemu jsou potom Andělé?
Andělé zde nejsou od toho, aby za nás řešili naše problémy. Andělé nezasahují do lidského chování a jednání, protože je to jen na nás. Oni nás nemohou změnit, nemohou změnit to, co se nám děje. To můžeme jen my smi. Oni nám pomáhají v našem rozhodnutí, ukazují nám pravdu, mluví k nám skrze naši duši a skrze naše lidské pocity, cítění a myšlenky. Pomáhají nám pochopit skrze naše konání a jednání. Co s tím uděláme je pouze a jenom na nás. Oni nemají jak ani čím změnit naše myšlení. To by byla z jejich strany již manipulace a ovládání nás samých.
Oni jsou bezpodmínečná láska. A bezpodmínečná láska nikomu nic nenutí, nenařizuje, nemanipuluje, netrestá. Ta jenom ví a zná pravdu. Pokud požádáme, pravdu se dozvíme. Ale ne tak, že nám ji někdo nservíruje na zlatém podnose. To bychom nic nepochopili. Jen vlastním hledáním v sobě se dozvíme pravdu sami o sobě. Na základě předešlé, odžité zkušenosti, která nám ublížila. Kterou jsme vnímli jako špatnou a pochopení, proč jsme ji vnímali jako špatnou. Tedy opět příčinu.
Celé lidstvo je vedeno k tomu, že on to za ně někdo udělá, vyřeší, postará se. Stačí požádat a problém bude odstraněn.
Nejlepší je najít viníka. Na toho to svedeme. Ten za to může. Jeden, s kterým jsem se setkala je "dualita". Oddělování duchovního tam nahoře a tady dole. Oddělování hmoty od duše. Oddělování reality, života a prožitku od duchovního = pochopení = pravda. Nepochopení, že to není o tomto, ale o způsobu, jakým přemýšlíme o věcech událostech, které se nám dějí a jakým způsobem je prožíváme.
Druhý viník jsou mimozemšťané. To oni. Oni nás změnili. Bez nich bychom nikdy neměli špatné myšlenky a špatné pocity. Ty nám tam vložili oni, hajzlíkové.
Jo, a když se budeme dost modlit k tomu správnému, tak on zařídí, že se změníme. Smaže veškeré naše viny, vymaže vše i ostatním, kterým jsme ublížili a my budeme žít šťastně. Ono něco takového jde?