LÁSKA JE DROGA

Přemysl Chochola
 
Schopnost být sám, je schopnost milovat. Možná se vám to bude zdát paradoxní, ale není. Jedná se o existenční pravdu : pouze ti lidé, kteří jsou schopni být sami, jsou schopni milovat, sdílet, pronikat do hlubší podstaty druhého člověka, aniž by jej chtěli, měli potřebu vlastnit, aniž by na něm byli závislí, aniž by jej degradovali na věc a aniž by si n něj utvožili návyk a nárok. Dávají druhému naprostou svobodu, protože vědí, že jestliže odejde, budou stejně šťastní, jako jsou nyní.  Jejich štěstí jim druhý vzít nemůže, protože jim je ani nedává.
Proč pak chtějí být spolu?
Už to pro ně není potřeba - závislost. Je to nadstavba, obohacení. Pokuste se to pochopit. Skuteční lidé milují jeden druhého pro vzájemné obohacení. Není to pro ně potřeba. Uspokojit svou touhu, svou potřebu za každou cenu. Rádi se dělí, mají tolik radosti, že by ji rádi do někoho přelili. A vědí, jak hrát na svůj život jako na sólový nástroj. Když se přidá druhý, je to fajn, zní to lépe, ale ní to nutné k tomu, aby ten můj hrál sám.
 
To jsem psal loni. A letos si ověřuji, zda jsem to opravdu pochopil, zvládl...

Znovu a znovu narážím na to, jak tohle není pochopeno.
Jak mnozí uvízli v pasti představy, že šťastní by byli, kdyby nebyli sami.
Nevidí, že z druhého dělají rukojmí svého štěstí, že ho činí za něj zodpovědným.
Mám tě? Mám? Tak jsem šťastný - šťastná.
Ale kdybys odešel, nevím jak bych žil - žila
Nikdy mě nesmíš opustit. Rozumíš?

 
Konečně něco, co má hlavu a patu. Ne ty esoterický kecy. Jenže toto je už vyšší level, kdy se zamilovanost změní na lásku a ta na hluboké přátelství mezi dvěma lidmi, kdy se oba dobrovolně rozhodnou být a sdílet stejný okamžik spolu a zároveň každý má právo říci, už mi to stačí, teď potřebuji být sám, potřebuji odejít, potřebuji dělat něco jiného, potřebuji být i s jinými lidmi, potřebuji si oddychnout, potřebuji volnost a mít možnost se sám rozhodnout, zda chci teď v tuto chvíli být vedle tebe, protože to tak chci a cítím a kdy není potřeba mít druhého u sebe, jako kouli na noze ve stylu, když jsi vedle mě fyzicky, jsem šťastný/ná, ale umět si užít ty chvilky, kdy jsme spolu, děláme něco spolu, mlčíme spolu a když nejsme, umíme být šťastní i bez toho druhého. Nechtít udržet ten okamžik blízkosti, citu, pocitu z fyzična druhého za každou cenu a chtít v něm být neustále. Není to možné. Stáváme se pak na tomto pocitu závislými. Je to pak jako droga, která nás vynese do oblak a my tam chceme zůstat už na pořád. A běda, pokud spadnu na zem, do přítomnosti. Já tam zase chci, ať se ti to líbí, nebo ne. Dej mi tu drogu. Vždyť jsi tu od toho, aby jsi byl vždy k dispozici, když droga přestane účinkovat. Bojím se být sám/sama. Bojím se svých myšlenek. Bojím se svých emocí, které lítají nahoru a dolů. Mám strach, že už ten pocit nepřijde, že ho již nezažiji. Láska je droga - závislost na blaženém pocitu, přátelství je stav, kdy si užívám a vnímám i ty nepatrné okamžiky, které nám připadají tak samozřejné a nevýznamné. Umět řici a umět přijmout slova : ne miláčku, teď ti tu drogu nemohu dát, protože mě v tuto chvíli nepředstavitelně štveš.
 
Slib mi, že mě budeš milovat. Navždy.
Slib mi, že mě nikdy neopustíš.
Slib mi věrnost.
Slib mi, že se nikdy nezměníš.
Slib mi to, abych tě tím mohl/mohla vydírat.