ODPUŠTĚNÍ

Dnes téma : odpuštění.

Odpuštění, opravdové odpuštění je velice, opravdu velice těžké.

Většinou k němu dochází pouze na úrovni rozumu.

Což není tak špatné, protože se nám uleví. Máme to za sebou. Problém jsme si rozumově vyhodnotili, zdůvodnili, vysvětlili a tím na ten problém přestal náš rozum myslet. Přestal pro něj existovat. Rozum problém vyhodnotil jako vyřešený.

Ale pouze do doby, kdy se nám stane podobná situace v mysli zabrnká vzpomínka. A je to tu zas.

Ano, nejdříve je potřeba si rozumově zdůvodnit, proč vlastně odpouštíme.

Proč tedy odpouštíme?

Odpouštíme druhým kvůli sobě. Ne kvůli druhému. Aby nám to již neubližovalo. Aby se k tomu náš rozum nevracel, kdykoliv narazíme na podobnou situaci, která nám to připomene.

A proč to nedokážeme?

Protože náš rozum nechápe, jak to funguje. Že to neděláme pro druhého, ale pro sebe. Že tím, že mu odpustíme, se jeho vina, jeho podíl nikterak nemaže, nikam nezmizí. Nikam se neztrácí. Jeho čin, myšlenka, emoce již existuje v prostoru a není síly, která by ji zničila. On za ní ponese důsledky. Těch ho nikdo nemůže zbavit. Jemu se vrátí jeho čin zpět ve stejné podobě. Tomu se říká vyrovnání energií. Vesmírná spravedlnost.

A proč bych já, jako člověk neměl tu spravedlnost vykonat sám?

Protože já nevím a neznám všechny okolnosti, které vedli k tomu,

že to ten druhý udělal. Já se jen domnívám, že to vím na základě rozumu. A pokud vykonám já sám, jako člověk svou spravedlnost na druhém, vykonám jí opět na základě rozumu a emocí. Takže si pouze a jenom zase ublížím. Protože ten druhý to bude brát jako co? A zase nasměruje svou energii vůči nám. A tak si to budeme předávat, své křivdy a nespravedlnosti stále dokola, do nekonečna, dokud jeden z nás neodpustí a nevystoupí z toho kola.

Co, nebo kdo nám v tom brání?

No přeci náš vlastní rozum. Ten nám to nedovolí. Bude se ohánět spravedlností. Že je potřeba ho potrestat. Že mu to nesmí projít. Že to a ono. Rozum nás bude stále tahat do minulosti a dávat nám ten pocit, který jsme tam měli. Křivdu, beznaděj, bezmoc, ponížení, bolest, ztrátu …. A my to budeme prožívat stále a stále. Budeme hledat, co jsme udělali špatně. Hledat proč. Budem se obviňovat za to, že jsme se rozhodli špatně. Budeme se stestat za to, že jsme se rozhodli takto a ne jinak. Budem žít v minulosti a budeme ji stále prožívat. Náš vlastní rozum nás z ní nepustí.

Jak to tedy udělat?

Uvědomit si, že je to minulost a tu už není možné změnit. Už se stala, už je napsána, už je odžita. Nelze na ní změnit vůbec nic.

Ani jeden jediný okamžik. Smířit se s tím, jak se to stalo. Přijmout to tak, jak se to stalo. Přijmout, že v tu chvíli jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Jak jsem to v té situaci uměl nejlépe. A že je potřeba to uzavřít a propustit – odpustit. Odpustit sobě. Odpustit druhému.

Že toto vracení se není k ničemu. Neudělá me to šťastným. Naopak, jen mi to ubližuje. A proč bych si měl stále ubližovat? Vědomě. Dávat tomu sílu a myšlenku? Když se mám rád.

Jde o mě. O MĚ. Proto odpouštím. Kvůli sobě, protože se mám rád.

Toto vše je vysvětlení pro rozum, které je potřeba přijmout. Vědět a pochopit, proč to dělám. Proč odpouštím.

A pak přichází to nejtěžší. Odpustit skrze duši.

Tam už není rozum. Tam je jen klid. Klid, ve kterém nejsou žádné emoce, žádné myšlenky. Jen vidíme příběh, situaci, na kterou se díváme bez emocí a vyhodnocování, zda to bylo dobře, nebo špatně. Díváme se na to skrze duši, skrze lásku v sobě, k sobě. A zde může dojít k odpuštění, bez zdůvodňování. Bez rozumu. Protože jsme se tak rozhodli skrze lásku v sobě, k sobě. Ta nepotřebuje slova a zdůvodnění, proč to dělá.

Pokud dojde k tomuto odpuštění, to, co vám ubližovalo, ten příběh se přemění na lásku a pochopení. Stane se vaší moudrostí, vaší součástí. Váš rozum už nemá na čem stavět. Nemá, čeho se chytit, žádná emoce, nic. Už to neprožíváte skrz rozum. Je tam prázdno a klid. Když si na to budete chtít vzpomenout, nepůjde to. Pro váš rozum je to nedostupné. Jediný, kdo k tomu má přístup, je vaše duše, ve které je to uloženo jako zkušenost.