ZAMYŠLENÍ

 
Mnoho lidí je v dnešní době nespokojených, nešťastných. Neví, co bude s nimi i s jejich blízkými.
Začínají si uvědomovat, že není jen tělo, hmota, tato naše schránka, která je pomíjivá, ale že existuje ještě něco, co je uvnitř nás, co nevidíme, neslyšíme, nerozumíme a přes to nás to ovlivňuje a vede.
 
Ano, je to tak. Ale co to je? Jak to mám uvidět? Jak to mám slyšet? Jak??????
 
A tak hledáme odpovědi.
Hledáme techniky, které nás naučí vidět, slyšet, rozumět a když toto vše budu umět, budu moudrým. Budu osvíceným. Budu vědět a znát pravdu.
 
Hm, budu znát pravdu. 
Ale budu jí rozumět?
Budu jí umět porozumět, budu jí umět chápat ?
Budu rozumět, proč je to pravda a ne lež?  Jak?
Jak poznám, zda je to pravda? Protože to někdo řekl?
Jak odliším pravdu od lži?
Jak?
Když jsem ji nezažil, neprožil, jen o ní slyšel od druhého.
O jeho pravdě, o jeho pochopení, o jeho postupu, o jeho způsobu, o jeho zkušenostech.
Jen mi o ní někdo říkal, vyprávěl. O své pravdě, ale ne o mé.
 
Mou pravdu nikdo nezná. Jen já.
Můj způsob, jak se k ní dostat, ten unikátní, nejlepší pro mne, nikdo nezná, znám ho jen já.
Můj způsob myšlení a proč tak myslím, jednám a konám, nikdo nezná, jen já.
 
Protože si nevíme rady, kde, odkud a jak začít, začneme hledat v knihách a na internetru. Je tam mnoho a mnoho rad, jak to máme dělat. Mnoho vysvětlení, proč a jak to má fungovat.
Ale, rozdíl je, to dělat dle nějakého zaručeného návodu a rozumět tomu, proč to dělám.
Protože rozumět tomu vás bohužel nikdo nenaučí.
ROZUMĚT.
Co to znamená?
Toto slovo není o tom, že tomu rozumím rozumem. Že mi to dává smysl, logiku, proč a jak to funguje.
A když to tedy budu dělat podle návodu, jeho rozumového smyslu - podle rozumového pochopení proč, budu šťastnější. Budu do budoucna vědět, co mám udělat, jak se rozhodnout, jak se vyhnout chybě, problému, špatnému rozhodnutí, bolesti .....  což znamená budoucí děj, kterého se bojím už teď, aniž bych věděl, co bude.
Náš rozum se chce jistit do budoucna. A myslí si, že skrze tyto zaručené návody na dosažení moudrosti, bude moudrý.
Janže takto to nefunguje.
Rozum nikdy nebude moudrý. Tedy my nikdy nebudeme moudří skrze rozumové uvažování. Není to možné.
Moudrost není možné nalézt a získat rozumováním o tom, jak by to mělo být a proč by to tak mělo být. Jen pro to, že mi to dává smysl.
Smysl to dává pouze rozumu, který pracuje jen s tím, co má k dispozici, čemu se naučil, naučenému - slova, která zná a umí je zařadit, přiřadit tomu, co zná, co viděl, co slyšel, že to tak má být ....
Co nezná, není schopen zařadit = logicky pochopit. 
Protože logika je postup pro rozumové vyhodnocování na základě naučeného.
Logika není MOUDROST.
Logiku potřebujeme pouze k tomu, abychom dokázali utvořit smysluplnou větu skrze slova, která známe.
 
Není možné k tomu přistupovat skrze rozum. Že rozum, rozumím, znám  = MOUDROST.
 
Lze to pouze prožít, zažít skrze prožité, odžité, skrze situace, ve kterých se ocitám.
Pak to začne dávat smysl, když si uvědomím, co se mi vlastně stalo a proč.
Na co jsem v té chvíli myslel, čeho jsem se bál, co jsem u toho cítil, co jsem chtěl a proč jsem to chtěl.
 
MOUDROST = toto slovo znamená, že se opírám o vlastní zkušenost, že jsem to zažil, že jsem si tím prošel, prošel jsem si bolestí. Uvědomil jsem si ji, uvědomil jsem si, co mě k tomu vedlo, svůj skutečný motiv svého ROZHODNUTÍ s následkem bolesti.
 
ROZHODNUTÍ, které jsem učinil na základě rozumu, kdy rozum začal hledat a vymýšlet to nej řešení, abychom neudělali chybu, není MOUDROST.
Moudrost, to správné řešení situace dostáváme od duše a ne od rozumu. Impuls, který nám dá duše a rozum nad tím nemá rozumovou kontrolu.
 
A to je to úskalí našich rozhodnutí. Kdy nejednáme impulsivně, bez rozumu, ale začneme o tom přemýšlet, vyhodnocovat různé varianty. A najednou zde máme pochyby, protože náš rozum se nedokáže rozhodnout, která varianta je ta nejlepší. Pak jednu zvolíme - jednáme a zase máme pochyby a strach, jak to dopadne, protože rozum nám tam začne opět házet různé varianty, jak by to podle něj mohlo dopadnout.
 
A pak si vzpomeneme na ten úplně první pocit, impuls, který jsme cítili a nedával nám - našemu rozumu smysl, rozum ho zavrhl, protože nebyl od něj, ale od duše a on to přeci ví lépe, než duše a který byl ten správý. To bylo to správné, co jsme měli udělat a my to najednou víme.  Víme to, aniž bychom tomu rozumově rozuměli. A rozum = my = rozum se začne vztekat sám na sebe, jak to, že na to nepřišel sám.
Tedy jsme získali, nabyli moudrost skrze prožitou situaci, že se máme řídit intuicí a ne rozumem. Jen takto víte a rozumíte, protože jste to prožili. A ne pro to, že to někdo říká. Že vám to někdo vysvětlí.
 
Dokud to neprožijete, uvědomění si skrze prožitek, není možné, aby jste tomu rozuměli.
Jsou to jen a pouze slova, něčí slova o něčem, co se vás netýká, která se vás netýkají, dokud je neprožijete skrze situaci, kdy se vás to začne týkat osobně. Kdy to cítíte skrze pocity uvnitř.
 
Vím a chápu, že některým z vás to, co zde píši, nebude dávat smysl. Dokud to neprožijete na vlastní kůži....
 
A některým, kteří již nelpí na rozumu, na naučeném, na všech těch nasbíraných informacích od druhých, z knih, z internetu, na kterých si zakládáme, že to je to, co nás dělá člověkem a chápou rozdíl mezi ROZUMĚT ROZUMEM - vyhodnocovat skrze postupy - logiku a naučené a VĚDĚT skrze duši, prožité = MOUDROST, těm to začne dávat smysl.
 
Víte, i já jsem takto začínala. Skrze rozum.
Když tomu rozuměl rozum, tak jsem si myslela, že jsem MOUDRÁ. Jsem moudrá, protože tomu rozumím, dává mi to smysl. A když mi to rozumově dává smysl, tak to znamená, že vím, jsem moudrá.
Rozum ve mě si myslel, jak není moudrý, když tam má všechna ta slova sestavená do vět, které mu dávají smysl. Rozumu to dávalo smysl, ale kde byla nějaká má vlastní zkušenost? Mé vlastní, prožité a pochopené - poznání? To mé?
Vše byly jen zkušenosti - poznání druhých, které jsem se snažila napasovat na sebe. Že to jejich bude i mé. Jejich zkušenost bude i mou zkušeností.
A ono to tak nějak nefungovalo.
Stále mi tam běhala otázka PROČ to takhle je? PROČ to takhle funguje? Stále jsem tomu já sama nerozuměla.
Jak bych mohla. Moje prožitky jsou jen mé a jsou jiné, než prožitky druhých. Tedy nemohu nic prožívat stejně, jako druhý.
Tudíž není možné, aby jeho, číkoliv, kohokoliv moudro a poznání bylo stejné, jako to mé.
 
Víte, každý má svou vlastní pravdu, své vlastní moudro a své vlastní poznání.
 
Jde o to, z čeho čerpá. Ze svých zkušeností, nebo ze zkušeností druhých.
Z rozumu, který si myslí, že to tak je, skrze nasbírané informace od druhých, nebo z duše, skrze vlastní prožitek, zážitek, prožité a pochopené.
 
Tedy já říkám ano. Čtěte, informujte se, ale neberte to jako něco absolutního, absolutní, konečnou pravdu, kterou někdo zjistil a která je neměnná a platí pro všechny bez rozdílu.
To je jeho pravda. Jeho pochopení. Jeho zkušenost.
 
NE VAŠE.
Berte je jako jednu z možností, jak by to mohlo být.
Hledejte skrze všechny tyto pravdy tu svou.
Kde je psáno, kde je záruka, že to, co je psáno je i dáno? Že je to pravda, která se týká vás?
 
Buďte obezřetní a mějte na paměti, že nikdy nikdo neznal absolutní pravdu.
 
JEN TU SVOU, VLASTNÍ,  tak, jak ji byl schopen pochopit.
A tu pak předkládal druhým ve svých dílech, kdy psal o svých myšlenkách, jak to vidí, jak tomu rozumí. ROZUMÍ. ROZUMEM.
Nikdy nikdo nebyl osvícený ve všech směrech. Tak, jak si to náš rozum představuje. Aby věděl vše, znal vše.
Není to možné, protože máme rozum, který o všem rozumuje a vymýšlí nejlepší varianty, jak si to on představuje, že by to mělo být.
 
Není to možné, protože vesmír a běh vesmíru, vesmírné energie, jejich fungování se neřídí naší logikou, naším způsobem chápání, rozumem. Nikdy v tom není možné najít řád, logiku, jak to dělá, tedy porozumět. Vždy se bude dít jen to, co má a jak má a my nikdy dopředu nevíme, co se stane, ani proč.
 
Proto je bláhové se domnívat, že tomu někdo někdy porozuměl. Že to pochopil a věděl. Že existoval člověk, který věděl vše a že to byla pravda.
Věděl jen tolik, kolik byl chopen. Kolik byl schopen pochopit jen v tom jednom svém lidském životě, na základě jednoho lidského života, na základě prožitého a vyhodnoceného a pochopeného buď skrze rozum, nebo skrze duši.
 
Tito lidé, mrtví lidé, kteří zde žili a psali svá moudra a poznání, z kterých my dnes čerpáme a myslíme si, jak byli moudří a že vše, co napsali, je pravda, byli úplně stejní, jako my.
I oni hledali odpovědi na své otázky, na své problémy, stejně jako my.
I oni o tom přemýšleli jako my.
I oni pak o tom psali, na co přišli, tak, jako my dnes.
Není mezi námi a jimi rozdíl.
 
Tak přestaňte lpět na tom, co čtete. Přestaňte lpět na rozumovém faktu, že když je to staré, musí to být pravda.
 
NEMUSÍ A NENÍ.
PRAVDA JE VŽDY NĚKDE UPROSTŘED.
JE TO 50 NA 50. PÚL PRAVDA, PÚL LEŽ.
 
Přestaňte to dělat stejně, stejným způsobem. Hledejte svůj vlastní způsob.
Přestaňte myslet a uvažovat stejně. Myslete jinak. Hledejte jinak.
Klaďte své vlastní otázky sami sobě. Hledejte své vlastní odpovědi v sobě.
Přestaňte hledat svou pravdu v pravdě druhého. Hledejte svou vlastní pravdu.
Přestaňte se ztotožňovat s pravdou, pochopením a životem druhého, druhých a přebýrat ji za svou.
Přestaňte se ptát druhých, jak?  Hledejte své vlastní jak.
Přestaňte záviset a lpět na jejich moudrech. Že to ví, že vám vždy správně poradí, pomohou, že to za vás vyřeší, rozhonou.
Že ví, co je pro vás nejlepší.
Přestaňte si je stavět na piedestal. Jak živé, tak mrtvé. Že když toho tolik ví, tak tomu také rozumí.
 
BLBOST. NEVÍ. JEN SI TO MYSLÍ, ŽE VÍ. Jejich rozum si to myslí. Ale duše? Co ta na to?
MYSLET ZNAMENÁ HOVNO VĚDĚT.
 
Hledejte pouze svou vlastní pravdu.
 
Věřte pouze svým prožitkům a pocitům. V nich jsou vaše odpovědi pro vás.
 
Jak jsem napsala výše, i já jsem takto začínala. Hltala jsem každý článek, který se objevil, každý postup, který se objevil, každé moudro, které kdo napsal a říkala si, wau, ten musí být hodně duchovně na výši, když toto umí. Když o tom tak krásně píše, jak tomu rozumí, jak to ví a zná.
A tak jsem to začala zkoušet dělat stejně. Dle návodu, jak toho mám dosáhnout, abych byla stejná, jako oni.
No a ono to nefungovalo. Jak to, když jsem měla určité schopnosti? Tak co tedy dělám špatně? Proč mě to nevynese do výšin, stejně, jako je, kde budu vše vědět a znát, rozumět, stejně tak, jako oni? Proč jim to funguje a mě ne?
No, ono to vlastně k něčemu bylo.
Naučilo mě to rozumět sama sobě. Naučilo mě to rozumět mým schopnostem. Co díky nim umím, co díky nim dokáži, co tyto schopnosti obnáší, co umí, jak pracují a k čemu je doopravdy mám.
Že jsou pouze a jenom mé, unikátní, jedinečné pro mne a mluví ke mě specifickou řečí, které rozumím pouze já. Nikdo jiný jim rozumět nemůže, pouze já sama.
Učila jsem se jim naslouchat a rozumět. Ne podle návodu, co o tom někdo psal, říkal, že takto fungují.
A světe div se, ono to začalo fungovat. Ale úplně jinak, jiným způsobem, než to popisovali druzí.
Začala jsem sama na sobě zkoušet, co tyto schopnosti umí. Co lze a co ne. Kladla jsem si otázky, proč to jednou funguje a jindy ne. Co dělám špatně, když to nefunguje. Kladla jsem si otázky, na které jsem znala odpověď jen já sama. Tedy v podstatě to bylo hledání mé pravdy a mé moudrosti formou pokus - omyl.
Rozum něco vymyslel, dávalo mu to smysl, že by to šlo, ale ono to nešlo, nefungovalo. Proč?
Nebo to fungovalo úplně jinak, než jak si to rozum představoval. Proč?
No protože schopnosti se neřídí rozumem. Že chci. Nepodléhají rozumu.
Schopnosti pramení z duše. Z jejích zkušeností. Ze vzpomínek duše, že jsem kdysi něco uměli, něčemu rozuměli, něco používali, něčím jsme se zabývali, něco si osvojili.
A my na tyto znalosti máme teď, v tomto životě navázat. Nalézt a roztřídit teď a tady, co bylo pravdou a co lží. Co bylo dáno od duše, jako naše přirozenost a moudrost, a co bylo od rozumu - lež.
No a tak jsem třídila skrze pokusy sama na sobě.
Když to bylo špatně - lež rozumu, dostala jsem pěkně za vyučenou. Hned jsem to pocítila jako něco nepřirozeného, co mi uvnitř ubližovalo.
Pochopením, proč mi to ubližuje, co jsem udělala špatně a proč, kdo mi v tu chvíli radil, ať to udělám, jsem získávala cenné zkušenosti a moudrost, jak ano a proč a jak ne a proč.
 
Co tím chci vlastně říci?
 
Nelze se řídit druhými. Jejich zkušenostmi, jak oni to mají, jak oni to dělají, jak oni tomu rozumí.
 
Jen svými vlastními zkušenostmi, tedy skrze vlastní prožitek a vlastní pochopení, proč se mi to děje.
Jen díky chybě, kterou uděláte, můžete poznat a pochopit, že to byla chyba.
Ne tím, že vám bude někdo říkat dopředu, že je to chyba.
Když ji neuděláte vy sami, neprožijete ji, nepocítíte ji, nemůžete to vědět, poznat, zažít a vzít si z toho ponaučení, vaše vlastní ponaučení z vaší vlastní chyby, které se stane vaší moudrostí.
 
Tímto rosteme. Tímto se učíme. Tímto se měníme. Skrze chyby.
Ne skrze moudra druhých, ne skrze chyby druhých, ne skrze nějaké postupy a návody druhých.
 
Každý člověk má zde svůj vlastní úkol. Tedy to, co se má naučit, co má pochopit, co má vyřešit. A jediný, kdo to ví, jste vy sami. Nikdo zde nemá stejný úkol.
Každý je zde sám za sebe. Odpovědný sám za sebe. Ne za druhé, jak oni to mají, ale jen za sebe, jak to mám já.
A není možné, aby jste během jednoho svého života teď a tady věděli a znali vše. Natož to chápali a zoruměli.
Budete vědět a znát - rozumět pouze tomu, na co jste připraveni v tomto životě. 
Pouze to, co jste schopni pochopit, tedy dle úkolu a situací, který si vaše duše naplánovala.
A to skrze své vlastní chyby a omyly.