4 způsoby, jak se pustit – propustit = odpustit

Naučit se pustit – propustit minulost.

Lpíme jak na krásných okamžicích, které si chceme zachovat, uchovat v paměti, tak bohužel i na těch opačných.

Vždy, když jsme smutní, nešťastní, utíkáme k těmto vzpomínkám, které se nám zrcadlí a o to více nám ukazují, jak jsme teď, v tuto chvíli nešťastní. A my zoufale toužíme vrátit se zpět. Do té chvíle, kdy jsme byli šťastní. Ale ono to není možné.

Když prožijeme něco krásného, co se nás dotkne, okamžitě to chceme zadržet, uchovat si to, aby to neskončilo. Jenže ono to skončí. A my jsme zase a opět nešťastní, protože to pěkné si nelze udržet napořád. A tak lítáme nahoru a dolů. Z eufórie do beznaděje. Co s tím? Naučme se přijímat věci a situace tak, jak jsou. Přicházejí a odcházejí. Nelpěte na tom jednom okamžiku. V domnění, že už jiný takový nikdy nezažijete. Přijde nový, který nebude o nic horší, než ten, kterého se tak moc držíte. Tím, že se držíte a lpíte na tomto, nevšimnete si toho nového. Unikne vám mezi prsty. Užijte si ten okamžik radosti a štěsí a nechte ho být. Nechte ho odejít. Přestaňte na něm lpět. Aby mohl přijít nový. Dopřejte si tu víru, že i ten nový bude stejně hodnotný, možná lepší, než ten, na kterém tak lpíte.

To samé platí pro vzpomínky, kdy vám někdo ublížil. Jeden moment, který už je pryč. Už není, už se stal. Je minulostí. Není možné ho vrátit, změnit, přepsat. Náš rozum se k tomu stále a dokola vrací. Přehrává nám tu situaci se vším všudy. Dokola a dokola. A my ten jeden moment, kdy jsme se cítili pod psa prožíváme pořád a pořád. Se všemi těmi pocity a emocemi, které jsme v tu chvíli cítili. Dalo by se říci, že v tuto chvíli se chováme jako masochisté, co se vyžívají ve své vlastní bolesti. Přitom ten, co nám ublížil, už o tom možná ani neví. Žije dál a na nás si nevzpomene.

Tím, že na tom okamžiku ublížení tak lpíme a odmítáme se ho vzdát, přijmout ho jako něco, co bylo a už není, smířit se s ním a odpustit – propustit ho, dáváme tomu dotyčnému stále moc nad námi. Pořád a pořád nám ubližuje skrze ten jeden okamžik, který už není, neexistuje.

Proč?

Protože se ho nedokážeme pustit. Nedokážeme se ho vzdát. Místo toho, abychom se ho pustili a byli volní a svobodní, držíme se ho zuby nechty a stále a dokola si ubližujeme. Stále se vracíme do toho momentu, do té vzpomínky a prožíváme ji se vším všudy, dokola a dokola.

Jak dlouho?

Tak dlouho, dokud nepochopíme, že nám to k ničemu není. Že si tím sami, dobrovolně ubližujeme. Že nás to nedělá šťastnými. Naopak.

S těmito vzpomínkami, dobrými i špatnými, na kterých tak lpíme, jdou ruku v ruce naše myšlenky a představy o budoucnosti, na budoucnost. Co bude? Jak to bude? Bude se to opakovat? Zase mi někdo ublíží? Zase nebudu mít to a to? Budu šťasný? Zažiji to? Prohru, výhru ....

Strach a zase jenom strach.

Z toho, co bude. Z toho, že to nebude. Z toho, že to bude. Naše představy o tom, co bude a jak to bude na základě toho, čeho se nechceme, odmítáme pustit.

Naše představy, které nejsou skutečné. Sen, který si v hlavě vytváříme. Scénář, který si vytváří náš rozum o tom, jak to bude.

Vzdejte se těchto vzpomínek. Propusťte je. Jsou důležité pouze a jenom pro váš rozum. Pokud se vám to povede, zjistíte, že jste volní a svobodní. Není minulost, není budoucnost. Je pouze a jenom teď. A já cítím a jednám na základě teď. Ne na základě minulosti, nebo na základě snu o budoucnosti.

2. Další věc, která nám dělá problémy je ta, že máme v hlavě mnoho myšlenek. Co musím udělat, co musím stihnout. Co nesmím. Na co nesmím zapomenout.

Naučit se jen být. Pustit – propustit myšlenky, co MUSÍM.

Myšlenky na rodinu, myšlenky na přátele, na manželku, na děti. Co asi dělají. Jak se asi cítí. Co si asi myslí.

Ztotožňujeme se s druhými. S jejich problémy. Přemýšlíme o nich. Co bychom asi udělali, kdybychom byli na jejich místě. Jak bychom se cítili. Jak by nám bylo. Díky tomu nejsme schopni vnímat to, co se doopravdy děje. Vidíme jen to, co nám náš rozum dovolí vidět a skutečná pravda o situaci nám uniká.

Jsme na procházce a místo toho, abychom si ji užili, jsme buď někde v předu, nebo naopak vzadu. Zaobíráme se tím, co budu dělat, až přijdu domů. Co mě tam čeká. Nebo tím, co jsem nestihnul a mám pocit viny, že bych měl být doma, místo na procházce.

Mám přeci odpovědnost. Musím. Leží to pouze a jenom na mých bedrech. Všichni jsou na mě závislí. Musím to vyřešit. Jejich problémy, jejich starosti, aby byli šťastní. Udělat všechny šťastnými.

Opět, pusťte tyto myšlenky. Užívejte si toho, přijměte to, že teď jste se rozhodli být na procházce. Teď. Věnujte se sami sobě. Pouze a jenom sobě. Buďte naprosto přítomní v tomto každém okamžiku, každém vašem kroku po pěšině. Vnímejte své kroky. Vnímejte svůj dech. Vnímejte každý vjem všemi smysli, které máte. Věnujte se plně té činnosti, pro kterou jste se rozhodli. Dělejte ji vědomě a naplno. Vše ostatní pusťte. Nenechte svou mysl, aby vás odváděla od toho, co nyní děláte. Až poté, až tato činnost zkončí, přijde jiná, pro kterou se rozhodnete a tu pak opět budete dělat vědomě a naplno. Bez myšlenek na druhé. Bez myšlenek na to, co bylo nebo bude.

To vy sami rozhodujete o tom, jakou činnost chcete nyní dělat. Přijměte své rozhodnutí a nenechte se rozptylovat myšlenkami.

Přijímejte svá rozhnutí jako něco, co platí teď. Teď a ne potom.

I to, že se rozhodnu to udělat až potom, je také rozhodnutí.

A každé naše rozhodnutí v tu chvíli se zároveň stává v tu samou chvíli minulostí. Jde pouze o to, zda ho přijmu a budu v něm pokračovat, nebo ho změním dle nastalé situace, protože to původní rozhodnutí už té nové situaci nevyhovuje. Tak proč na něm lpět, když mi ubližuje a nutí mě dělat něco, co už není potřeba?

3. Další věc, která nám brání být volnými a svobodnými je naše očekávání.

Dávat bez očekávání. Přijímat bez očekávání.

Očekáváme, že nás někdo pochválí. Očekáváme, že nás někdo odmění. Že nám vrátí to, co jsme mu my sami dali v podobě vděku. Co jsme do něj investovali. Čas, peníze, myšlenky na něj, emoce ....

Automaticky očekáváme, že naše snaha, naše emoce, naše myšlenky, naše práce, náš dar, který dáváme tomu druhému nám bude navrácen zpět. Že ten druhý musí. Dáváme druhým, abychom dostali zpět to, po čem toužíme. To, o čem si myslíme, že potřebujeme. Co si myslíme, že nám chybí. Že nás ten zpětný dar naplní a udělá šťastnými. Neudělá. Protože tyto touhy není možné uspokojit a naplnit.

Neumíme dávat jen tak. Aniž bychom za to něco nechtěli, neočekávali. A pak jsme zklamaní, že ten druhý nám to nesplnil. Že si toho vůbec nevšimnul. Že nás za to neocenil. Jak to? Vždyť jsem se tak snažil. Copak to nevidí? Jak jsem se obětoval? Pro něj? Pro ni? Já na to mám právo. Já to chci. Je to tvoje povinnost, oplatit mi to. Vrátit mi to. Kupčíme zde s vděkem.

Proč tedy něco dáváme?

Buď to dáváme pro to, že jsme se tak rozhodli a nic za to nechceme, neočekáváme, nelpíme na tom daru, nebo naopak to nedáváme, ale pouze vyměňujeme za něco jiného. My tomu druhému upíráme jeho svobodnou vůli se rozhonnout, co s tím darem udělá a nutíme mu tu svou. Jak my si představujeme, co s tím darem udělá. Co s ním má udělat. Je potřeba mi ho vrátit jinou formou. Vděkem.

Vše je o postoji a úhlu pohledu. O rozhodnutí a motivu, proč něco dávám, proč něco dělám. Dělám to a dávám pro to, že mě naplňuje ten samotný čin, dávání, nebo to dělám pro to, že tím chci něco dostat?

Když dáte kočce misku mléka, děláte to pro to, že od ní očekáváte vděk? Očekáváte, že vás za to bude milovat? Kočka se napije, olízne si vousky, otočí se a odkráčí. Jí je úplně jedno, co vy chcete. Buď jí to mléko dáte, nebo ne. Ona to neřeší. Tak proč to řešíme my? Buď chceme, nebo nechceme.

Tak je to snadné. Dávat jen tak, bez očekávání, protože jsem se tak rozhodnul. Nebo nedávat.

Náš rozum, naše mysl, naše myšlenky nám vytváří závoj, za kterým jsou ukryty naše sny a představy o dokonalém světě. Svět, který není skutečný. Svět, který si vytvořil náš rozum. Svět, ve kterém jsme v bezpečí. Nic nám v něm nehrozí. Svět, ve kterém nemusíme nic řešit. Svět, ve kterém jsme šťastní, volní a svobodní. Jenže tento svět není skutečný a naráží na realitu tohoto světa a každodenního života. Života, kde je potřeba se každou chvíli rozhodovat a přijímat i to, že naše rozhodnutí nemusí být správné. Života, který se skládá z těchto jednotlivých rozhodnutí. Života, který by bez těchto rozhodnutí a prožívání přestal být životem.

Přijímejte život. Přijímejte svá rozhodnutí. Teď, v tuto chvíli. Teď jsem se rozhodl. Ale nelpěte na něm. Nevracejte se k němu a nerozebírejte své rozhonutí. Přijměte ho i s tím, že je to minulost. Už ho nezměníte. Změníte pouze a jenom teď, svým novým rozhodnutím.

Buďte smíření s tím, co se děje teď. Co není možné změnit teď. Přijměte tu situaci tak, jak je. Nebojujte s ní. Neodporujte jí. Odpor vytváří negativní energie, negativní emoce. Pomůže vám, že se budete vztekat? Pomůže vám, že budete mít zlost? Změní se díky tomu ta situace? Ne, nezmění. Jen si tím vy sami ublížíte. Trpělivě situaci přijměte, smiřte se s ní a počkejte, až se něco změní. A na tu změnu reagujte.

Je to o přístupu k té které situaci. Buďte v ní.

Jste nešťastní ve vztahu? V práci? V manželství?

Je to jen úhel pohledu vaší mysli. To ona je neštastná díky představám o tom jak by to mělo být. Přijmetě tu situaci, nebojujte s ní. Osvoboďte se od představy, jak by to mělo být.

Zjistíte, že vás nic nespoutává ani nedrží. Žádná představa, žádné sny, které vás drží ve vězení. Jste volní, svobodní a můžete se svobodně rozhodnout, co s tou situací uděláte. Ne na základě snů, ale na základě pravdy o té situaci. Buď ji přijmu, smířím se s ní, protože jsem se tak rozhodl a zůstanu, nebo se rozhodnu odejít. Pokud mi dělá něco potíže, nelíbí se mi v práci, mám opět dvě možnosti. Rozhodnu se tam být, nebo se rozhodnu odejít. Obojí mi dává volnost a svobodu. Rozhodnutí. A přijetí svého rozhodnutí. Bez výčitek a nátlaku rozumu. Co když, co kdyby ... Chtějte tam být. Pokud to není možné, odejděte. Stále a dokola je to o našem rozhodnutí. Přijetí a smíření se s naším rozhodnutím. Nevracet se k němu a nezkoumat, zda bylo správné, nebo ne. To zkoumá pouze náš rozum a s tím vytvoří síť myšlenek a emocí, které nám nedají pokoj a uvězní nás. Uvězní nás v naší vlastní mysli a v představách toho ideálního světa bez problémů a konfliktů, kde se nemusíme rozhodovat. Nemusíme činit volbu, rozhodnutí. A my jsme díky těmto myšlekám v pasti, ve vězení svého vlastního rozumu, který nám nedovolí se osvobodit. Vězení, které jsme si my sami dobrovolně vytvořili a dobrovolně v něm setrváváme, protože se bojíme učinit rozhodnutí. Bojíme se, co bude, jak to dopadne .... Scénář, který nám tam opět vytvořil náš rozum, jak budeme trpět. Jak budou oni trpět. A toto je zeď, která nám brání vidět ven a vyjít ven z vězení.

To samé se týká i nemoci a umírání, smrti. Naše představy o tom, jaké to je. Jaké to bude. Bude to pouze takové, jaké to chcete mít vy sami. Pro co se vy sami rozhodnete. V tu chvíli, kdy se to bude dít. Ne dopředu, kdy to ještě není. Rozhodnutí, v tu chvíli nemoci, nebo v tu chvíli umírání budu o toho přítomen. Budu přítomen toho přítoného okamžiku. Toho, co se děje teď. Jak to je teď. Nezměním to. Neuteču tomu. Je to něco, co nemohu změnit tím, že se budu vztekat. Odmítat to. Jen to přijmu a smířím se s tím. Že to tak je. Že se to tak děje. Teď. Přestanete se bát. Vaše mysl to vzdá a vy pocítíte naprosté uvolnění. Přijetí a smíření se se stavem, který teď prožíváte. Nic a nikdo nad vámi nemá moc. Jste volní a svobodní. Je to vaše volba, rozhodnutí, jak chcete smrt, či nemoc prožít. Ve strachu, nebo ve volnosti a svobodě?

Lidé meditují. Proč meditují? S jakými motivy k ní přistupují? Co od té meditace očekávají?

Úžasné zážitky? Cestování? Jiné světy? Vědomosti? Pravdu? Moudrost? Že se v ní dozví, co mají dělat? Že se v ní dozví, kdo jsou? Co je čeká? Že jim v ní někdo odpoví na jejich otázky? Že za ně někdo rozhodne? Nasměruje je? Díky meditaci vyřeší své problémy? Že je meditace změní?

O tomto meditace ale není. Meditace je odevzdání se okamžiku, ve kterém je klid a ticho. Nic nechci. Nic nežádám. Nic neočekávám. Jen jsem. Bez myšlenek. Bez rozumu. Bez minulosti a budoucnosti. Bez chtění. Bez představ. Jen prázdno a ticho. Jsem a zároveň nejsem. Nejsem důležitý. Nelpím na ničem.

To ostatní jsou jen představy rozumu o tom, co si myslí, že meditace je a k čemu slouží.

Rozumu, který nám tam promítá naše lpění. Naši zvědavost. Naše očekávání. Naše touyu. Naše sny. Naše strachy. Naše obavy.

Opět nás to vrací k tomu OČEKÁVÁNÍ.

4. Poslední věc která nám dělá problémy a kterou je potřeba nechat být, nechat odejít, jsou naše rozumové vědomosti.

Naučit se nelpět na tom, co vím, co jsem se naučil, co jsem slyšel, četl.

Tomuto se říká teflonová pánev. Teflon, na kterém se nic nezachytí. Žádná myšlenka. Žádný hovor. Žádná moudra a poučky.

Díky tomu, co vše v hlavě nosíme, o čem si myslíme, že je důležité, že to musíme vědět a znát, umět, nejsme schopni uvidět skutečnou pravdu. Tyto všechny nasbírané a převzaté vědomosti,

tak jako myšlenky druhých nám vytvoří mentální, rozumovou bariéru, která nám nedovolí vidět skrze ní skutečnou pravdu. Naši vlastní pravdu.

Stále posloucháme, co kdo řekl. Co kdo napsal. Dokola se v tom přehrabujeme, vracíme se k tomu a hledáme, co je pravda a co není.

Vytahujeme ty jednotlivé šuplíky, do kterých jsme si uložili všechna ta moudra, všechno to naučené, rozumové, co našemu rozumu dává smysl a hledáme v nich, co použít. Co se podle těchto naučených pouček a věcí, moudrostí a zkušeností druhých bude nejlépe hodit v té dané situaci. Jak by to asi udělali oni na základě svých mouder, zkušeností.

To ale není naše moudro. Náš prožitek. Naše rozhodnutí. My pouze opakujeme něčí schéma, které jsme se rozumově naučili a které platilo pouze pro toho dotyčného. Jsme opět chyceni v rozumu a v jeho myšlení a nahlížení na situaci. Na situaci, kterou si náš rozum vyložil podle naučeného schématu někoho jiného. Hledáme v tom naučeném oporu, jistotu. A pokud pocítíme, že to tak není, okamžitě to zavrhneme a sahneme po naučeném.

My, náš rozum lpí na naučeném. Je to pro něj jistota, že si bude vědět rady. Že tomu bude rozumět. Sahne do šuplíku a bude vědět.

Bohužel, vše, co v mysli schraňujeme, vše naučené, na čem stavíme své rozhodování nám brání vidět skutečnost. Brání nám uvidět to, co je za tím. Uvědomit si skutečnost. Zavnímat ji a přijmout ji jako něco, nad čím nemá můj rozum kontrolu. Něco, s čím nepočítal. Něco, co nepředvídal. S čím si neví rady. Něco, čemu čelí teď a tady a je potřeba to řešit teď a ne hledat v šuplíku, v naučeném. V nějakém vytvořeném schématu, kterému rozum rozumí a cítí se v něm v bezpečí.

Ano. Učte se. Naslouchejte. Čtěte. Ale nelpěte na tom, jako na jediném správném, pravdivém. Pustě to. Propusťte to. Propusťte to. Nepotřebujete to v hlavě uchovávat. Mít v hlavě mraky a mraky informací. Nechte myšlenku druhého, aby k vám přišla a opět ji nechte odejít. Nezabývejte se jí. Nehodnoťte ji. Nelpěte na ní. Pusťte se jí. Osvoboďte se od ní.

Jen s prázdnou myslí, nezatíženou myšlenkami, moudry, postupy, pravdami a poučkami druhých - naučeným, myšlenkami o druhých, myšlenkami na druhé k vám může přijít pravda.

Pouze v prázdné, ničím a nikým nezatížené mysli může přijít – vzniknout pravda, odpověď.

Lidé se bojí, že si nebudou vědět rady a proto uchovávají tato moudra a poučky, naučené.

Ono tomu tak ale není. Nepotřebujete si to uchovávat v paměti. Vůbec ne. Pokud je to potřeba, samo se vám to objeví. Přesně to, co má. Přesně to, co je potřeba. Vytane vám to na mysli bez hledání. Protože ono to tam už dávno je. Vše je součástí vás. Jen vy na tom rozumově nelpíte. A proto se vám to může objevit přesně ve chvíli, kdy je to potřeba. Kdy o tom nerozhoduje váš rozum, že je to potřeba, ale vaše vlastní já. To vám ukáže pravdu. To vám ukáže skutečnou situaci nezkreslenou rozumem a naučeným.

Je to přesně opak toho, co nás učí.

A proto nemůžeme být svobodní a volní. Protože jsme chyceni ve svých vlastních myšlenkách, v rozumu, který nám nedovolí se osvobodit.