POESIE - BÁSNĚ
OTEVŘI SVÉ SRDCE
Tys přišel a já se smála.
Tys zůstal a já se bála.
Tys odešel a já zarputile odmítala uvěřit v tvou pravou tvář,
lež převlečená za oltář, jenž sežehla mou svatozář nevinnosti
Proč? Když jsi jen žádal a bral a na oplátku nic nedával.
Vše co jsem měla jsi si vzal, oči pláčou, zbyl jen žal.
Jen hlupák žádá stále víc a víc, bere tak dlouho, až nezbyde nic.
Vysněný princ z Nemanic.
Děvče, sundej ty těžké okovy, jenž brání ti vykročit do svobody,
co svazují tvůj něžný cit, ať srdce se může uzdravit
Osuš své slzy a vyjdi ven,rozdej svůj úsměv a radost všem.
Všem lidem co marně hledají v druhém svou lásku a naději,
hrdě a s hlavou vztyčenou, každé lidské bytosti vrozenou, bez bázně a studu.
Neboj se bolesti, prázdna a samoty,
stará moudrá vědma, co ukáže ti tvé hodnoty,
bílé perličky něhy, lásky a dobroty, ukryté hluboko uvnitř,
která tě naučí zapomenout a pochopit,
Že láska se nedá podplatit.
Přijde a odejde, jak to má být.
Nenechá se zotročit a podmanit.
Láska chce volnost, létat a žít.
Věřte v lásku, ale nekupčete s ní,
on či ona, masky na požádání
Otevři své srdce a opět mu důveřuj a nech se jím vést,
to není hřích.
Pak přijde k tobě láska sama, potají,
až dech se ti z toho zatají, tiše, skromně a s pokorou,
za doprovodu zvonů svatebních.
PRO ROMAN-ku-TIKU
SVÍTÁNÍ
Ženo, kdo jsi?
Já to vím. Slovy to však těžko vypovím. Přesto se o to pokusím.
Jsi jako vlahá, teplá a hřejivá noc, vlnící se nad krajinou, když den uléhá.
Jsi jako noční obloha. Tajemná, krásná a zářivá.
Plachá, bázlivá, zároveň i děsivá.
Znáš všechna trápení světa. Kolik slz jsi již uronila pro tento pomíjivý, pošetilý svět?
Jsi jak bezedná studna, plná slz, které jsi vyplakala nad marností tohoto světa.
Každá tvá slza je jedna hvězda na obloze.
Kolik jich vlastně je? Miliardy? Snad.
Jsou to tvé drahokamy, kterými si zdobíš svůj noční šat.
Ty víš a znáš všechna tajemství, šeptaná do tmy.
Jsi noc, modlitebna i zpovědnice pro radost i hřích. Pro bolest i lásku. Pro pokání i odpuštění.
Jsi radostnou kamarádkou, spiklencem a pomocnicí pro ty, pro které je noc dnem.
Jsi útočištěm pro znavené, kdy položíš jim na oči svůj hedvábný šál a zabalíš je do hřejivé deky snů, soucitu a pochopení.
Vyprávíš jim prastaré pravdy skrze noc.
Skřivan se nad ránem probudil a zpívá své družce o novém dni.
Je čas.
Odložíš noc a vklouzneš do košilky z červánků. Do střevíčků z mořské pěny. Vlasy sepneš stuhou z mléčné dráhy. Cudnost i hřích.
Na tvých řasách se třpití ranní rosa. Tvá ústa voní po lesních jahodách.
Jsi připravena, aby jsi přivítala milého, milence, nový den a splynula s ním v objetí svítání, kdy beze strachu odhodíš svůj šat i všechna trápení, kterých jsi kdy byla přítomna, aby jsi se mu mohla odevzdat bezezbytku a znovu se zrodila.
Není noci. Není dne.
Jste jedno. Svítání.
Ten okamžik, kdy zatají se dech v posvátném tichu svítání, nového dne, kdy s úžasem hledíme na probouzející se svět.
Až milenec opět ulehne ke spánku, zas oblečeš si šaty z červánků.
Sestoupíš jako již nesčetněkrát nad obzor a zahalíš se pláštěm noci.
Milenec spí a ty jsi sama.
Vzpomínáš snad pouze chviličku.
Proč truchlit. Nač vzpomínat.
Vždyť nový úsvit opět přijde a nový den bude tě mít opět rád a milovat, jak již mnohokrát.
Tvá tvář je stále ozářena polibky milence, slunce a ty se usmíváš.
To světlo ti nikdo nemůže vzít. A ty to víš.
Do ticha zašeptáš Děkuji.
Jsem tvá dávná přítelkyně, která stojí po tvém boku dnem i nocí od samého počátku věků
Znáš mne.
Jsem naděje pro všechna přání světa, vyřčená v radosti i v žalu.
Dávám lidem křídla.
Obleč si ta křídla, otevři oči dokořán, nadechni se a skoč.
Rozleť se do světa s vírou a nadějí.
Vždyť ty víš.
Tak kdy uvěříš?
VYZNÁNÍ
Sedím a přemýšlím, zda jsem blázen, nebo jen snílek. Venku jezdí auta, lidé přicházejí a odcházejí a já se pokouším srovnat si myšlenky v hlavě. Myšlenky o tom, proč se určité věci dějí. Bohužel se mi to moc nedaří.
Proč někteří lidé zažijí během svého života, již od útlého dětství, kdy začínají vnímat a chápat svět kolem sebe, mnohem více tvrdých zkoušek, proher, žalu a bolesti. Nebo naopak lásky a štěstí, než ti ostatní. Co udělali tak hrozného, že jsou trestáni. Nebo to není trest? Je to jen způsob, jak je naučit být silnějšími, odolnějšími, lidštějšími, ale hlavně moudřejšími?
Jedna myšlenka následuje za druhou a každá z nich buší na dveře do minulosti. Na dveře vzpomínek, které jsou dlouho zamčené a klíč k nim mám schovaný hluboko uvnitř sebe. Dveře, které jsem dlouhou dobu neměla odvahu otevřít a kterým jsem se velkým obloukem vyhýbala z obavy, co bych se o sobě dozvěděla.
Ale něco se stalo. Něco, co mě donutilo vzít za kliku, otevřít a vstoupit do pokoje vzpomínek.
Vlastně si ani pořádně nepamatuji, jaké to bylo, když jsem byla malá. Snažím se si vzpomenout na své dětské pocity. Vůně, doteky, slova. Byla jsem šťastné dítě? Byla jsem milované dítě? Byla jsem spokojená a bezstarostná?
Vlastně ani nevím. Nevzpomínám si. Nemám žádné pocity z té doby. Jsem prázdná.
Proč? Jak je to možné. Něco ve mně muselo zůstat! Každé dítě si přeci pamatuje objetí matky, když ho něco bolí, nebo se bojí nočních můr. Ten pocit hřejivé lásky a bezpečí. Aspoň hořkost, zklamání, vztek, vzdor, strach, smutek či stesk. Ale ve mně nic není. Žádný pocit.
Vím, jak mi bylo, ale necítím to.
Ve vzpomínkách se vracím zpět v čase a je to, jako bych se dívala na svůj život jinýma, cizíma očima. Sleduji film o mém životě očima diváka, kterého se to netýká. Po skončení filmu zajde do nejbližšího baru na skleničku a na příběh, který právě shlédl si už nevzpomene. Zůstane jen divný pocit, že na něco podstatného zapomněl. Že něco ztratil. Jen si vzpomenout. Co to bylo? Ale jak si vzpomenout, když neví.
Ale jeden pocit ve mně zůstal. Je to dávná vzpomínka a je mojí součástí odjakživa. Myslela jsem, že je pryč. Že to vzdala, když jsem ji tak tvrdě a zarputile odháněla od sebe logickými argumenty, abych nic necítila. Ale ona se nevzdala. Jen se schovala. Zamaskovala se do moudrosti vědění. A nyní, když již ví, že mi nemůže ublížit, ba naopak, se opět projevila ve své plné síle a něžně mě objala, jako má dávná přítelkyně. A já jí za to děkuji. Díky ní jsem tím, kým jsem.
17.12.2018 Báseň o mě pro mě od jedné mé klientky. Děkuji.
To, co není, o tom ty víš, na cestu za tmy zasvítíš.
Ať ukáže své taje a jiné mysli skryté jinotaje.
Jsi jako kapka rosy, co před rozbřeskem tiše zpívá o slunci,
co v dáli vzkvétá.
Zpíváš o lásce a naději, co je, i když je nikdo nevidí.
Abychom uvěřili v sebe a své dary,
sebe skrze lásku uviděli,
po cestě klikaté se vydali smíření, vstříc svému osudu.
Vidím tě.
Jsi chrpa, jasně modrá, co tam v poli za plného žáru slunce prostě stojí vzpřímená.
Bez příkrasy a přesto nádherná.
Blanka.
Jedna báseň od Petr Faldyna
* * * * * * * *
DLOUHÁ CESTA (Petka da Uriadne)
*
Zaprášená cesta a hůl v rukou tvých,
úsměvy sedmi nebí a Ďáblův smích
vedou nás tam, kde Dante popsal svůj Ráj.
*
A cestou trháme květy zla,
zpíjíme se zlatem brvy Slunečnic;
ta cesta nikam nevede,
jen v dáli stojí bílej Kříž.
*
A po tý cestě kráčí sochy lidskejch citů,
ukrytejch v kameni renesančních mistrů;
o čem se nemluví jsou mušky kulometů
a ptáci, co bydlí ve věžích.
Po Lásce triumfuje válka a vztyčuje Kříže bílý.
*
Skláníme hlavy před Věky a vykřikujem "Díky!"
Sami si náhrobky stavíme ze svých písní.
*
Neznáme co je Láska, jen ženy půjčujem si;
v zvířeným prachu šedivejch stínů
opilej koráb Svědomí si táhnem za sebou.
*
A nikdo neví, kdy na tý cestě padne,
hranice dříví hoří po stranách ...
V bláznivým víru lidskýho žití
TA CESTA NEKONČÍ ...
... TA CESTA VŮBEC NEKONČÍ ...
Když do očí mých slzy oceánů vlévají se
snad jen pousmát smím se stejně jak jen květiny usmívají se v náruči dam
aniž vychutnat směly si pohlazení motýla jež usedl k odpočinku
aniž vína z poháru napil se a nabral síly k letu do neznáma
tak jen na prahu mezi dveřmi úzkém rozcestí osudů lidských
dívat na tento svět v zapomnění mohu se když vítr hraje si na schovávanou
milujíce sám sebe
tak neptej se mne
jež životem obdaroval všechny ty úžasné okamžiky
jež ještě dříve hrály si na pobřeží nesplněných přání vzpomínek smrti....