BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA

 
Co to vlastně je ta stále omílaná bezpodmínečná láska? Ví to někdo?
Neví, jen si to myslí.
Jsou to jen slova, slova, slova o tom, co to je.
 
I já použiji pouze a jenom slova, protože bezpodmínečná láska se ve skutečnosti nedá pojmenovat ani vysvětlit.
Tu lze pouze zažít, být jí.
Ale jak? Jak mám být bezpodmínečnou láskou?
 
Lidé si ji pletou s lidskou láskou. Lidská láska je provázena emocemi. Krásnými, nebo špatnými. Buď je mi dobře a lehko, nebo naopak.
Lidská láska je závislá na hmotě. Na kontaktu s hmotou a na našich myšlenkách. Na dotyku, vůni, slovech, na našich pocitech a vzpomínkách spojených s těmi, které známe. Ke kterým máme emoční vazbu. S kterými máme spojeny naše prožité, naše vzpomínky, tak jako naše představy o tom, jak to bude do budoucna.
Lidská láska jsou tedy naše emoce a pocity, závislé na druhém. Bez emoční vazby k druhému není důvod k lidské lásce.
Celé naše bytí, celá naše existence jako lidí je závislá na lidské lásce. To je hybná síla života. Potřebujeme cítit, že nás ten druhý potřebuje. Potřebujeme cítit, že my potřebujeme toho druhého k tomu, abychom byli šťastní a naplnění láskou. Lidskou láskou. Emoční láskou.
Lidská láska nás nutí být hrdiny. Lidská láska nás nutí se obětovat pro druhého. Lidská láska zde na zemi vykonává nevídané věci a ukazuje skrze hmotu, jací jsme jako lidé. Ukazuje naše kvality. Probouzí v nás to krásné, ale i to velice černé a nepěkné, kdy dokážeme pro lásku zničit jiný lidský život, jinou lidskou bytost.
 
 
Bezpodmínečná láska se nebojí o druhého. Nechce ho vlastnit, připoutat, spoutat, dokazovat, ovládat, vydírat, něčeho docílit, změnit, přeměnit, zachránit, ochránit, nakazovat, zakazovat. Nelpí na budoucnosti a výsledku. Nelpí na minulosti, jak to bylo. Netrestá za to, že druhý nesplňuje a za to, co udělal. Nebojí se toho, co bude, co se stane. Nebojí se, že zklame, že nesplní, nevyhoví, ztratí, ublíží, neochrání, udělá chybu.
 
To je mazec, co?
Úplně vše naopak, než jak to je u lidské lásky.
 
Toto se nedá naučit na nějakém semináři. Pořád to budou jen slova, nic neříkající slova bez energie vlastního prožitku skrze pochopení, které vyjde zevnitř, z hlouby duše a ne z rozumu.
 
Bezpodmínečná láska nemá emoce. Nemá emoční vazbu k nikomu a k ničemu. Nemá vzpomínky. Nemá strach, co bude. Je bezbarvá, není cítit pocitově.  Není jak a skrze co ji cítit.
Má v sobě absolutní klid a rovnováhu. Absenci všech emocí, pocitů a myšlenek. Reaguje na podněty tak, jak je potřeba, bez toho, abychom o tom rozhodovali rozumem a vyhodnocovali rozumem skrze naučené, emoce a strach.
Pokud jsme v bezpodmínečné lásce, naše vyhodnocování skrze rozum a myšlenku se řídí pouze touto energií. Náš rozum v tu chvíli jen tlumočí, překládá řeč, mluvu naší duše, bez účasti ega a naší lidské podstaty. V tu chvíli prostě a jenom jsme. V tu chvíli o sobě nesmýšlíme jako o člověku, nemáme žádnou identitu, která v tomto světě určuje, kdo jsme. Nemáme identitu, tedy nelpíme na svém těle, nemáme o něj strach.
 
Je to stav, kdy jste zde jako hmota - lidská bytost, co má mozek, který používá a využívá pouze k překladu, ne k vyhodnocování a závěrům a zároveň jste duší, která nemá tělo, nemá identitu.
 
Je to divné, že? Být člověkem bez toho, abych na tom lpěl, lpěl na svém těle a svém rozumu, využívat mozek jen jako přijímač a rozum jen jako překladač a zároveň být duší a myslet jako duše.
V tomto stavu jste v bezpodmínečné lásce.
 
Jenže bohužel, v tomto stavu není možné být neustále, nepřetržitě, protože by jste nebyli schopni jednat a konat. K tomu potřebujete tělo a rozumové uvažování. Dát tomu, co slyšíte myšlenkou smysl, název, sestavit to do věty a rozumově to vyhodnotit. Tedy vyhodnotit a určit, co je důležité, co není a zvolit, rozhodnout se, co s tím, jak dál skrze vůli, skrze pokyn od duše.
Je to přijímá informací, které převádíme skrze rozum na slov a řeč.
 
V bezpodmínečné lásce, v tomto stavu zde spolupracuje duše s tělem, tedy s naším rozumem a logickým uvažováním.
V tuto chvíli, v bezpodmínečné lásce není přítomno ego. Nemá jak a skrze co. Nemá se čeho chytit, nemá se za co zachytit.
Rozum využívá všech znalostí duše, skládá je do vět, tak, jak to k němu přichází, aniž by je on sám měnil, aby to on sám zpochybňoval, zda je to pravda, či ne. Aniž by do toho zasahovalo naše ego, minulost, budoucnost.
 
Stačí malé zaváhání skrze pocit, nevěřím, následuje strach, následují pochyby o tom, co slyším, je to pravda, není to pravda a už nad vámi převzalo kontrolu vaše ego.
Už nejste v bezpodmínečné lásce. Protože v ní není strach, nejsou tam pochyby. Ona ví, že je vše správně, tak, jak to má být, tak proč by se bála? Čeho by se bála?
 
Ovšem POZOR!!!!!!
Naše ego se dokáže velice umně vydávat za bezpodmínečnou lásku.
Je tam opravdu velice tenká hranice, kterou lidé necítí a nevidí. Kterou nepoznají.
 
Bezpodmínečná láska nemá ambice a tendence se ukazovat na odiv druhým.
Něco ukazovat a dokazovat. Chlubit se.
Bezpodmínečná láska není hnána zvědavostí, chtivostí a lačností po informacích, vědět a znát. Není hnána strachem.
To v nás, co to chce vědět a znát, co je zvědavé, je naše ego.
 
Jak vidíte, není to jednoduché a není možné se to naučit, dokud nepochopíte své vlastní ego, svůj vlastní stín. Jak pracuje. 
Dokud se budete bát svého vlastního stínu, zla a budete se bát o své tělo a svůj rozum, svou existenci teď. Dokud se budate bát smrti a toho, že nebudete.
To je to, na co vás váš rozum a vaše ego, tedy zlo dostává. Na váš vlastní strach o vás, nebo o druhé. Na vaše vlastní emoce a pocity.
 
Tohle vás nemůže nikdo naučit, nemít strach. Nemít emoce a pocity. Nemít vzpomínky.
 
Pro to se člověk jednou rozhodne, sám, bez racionálního vyhodnocení. Prostě to přijde, vy k tomu dospějete sami, že se pro to rozhodnete. Rozhodnete se pro změnu, aniž by jste dopředu věděli, co bude. Jen to cítíte celou svou bytostí. Rozhodnutí, co nemá žádný racionální základ.
 
Pokud se jednou rozhodnete, projevíte svou vůli, není a neexistuje žádná síla, která by vám v tom již zbránila. Toto rozhodnutí, protože není racionální má takovou sílu, že ho bez jakýchkoliv vytáček přijme jak váš rozum, tak ego. Nemá se totiž na čem zachytit. Na žádné myšlence, na žádné rozumové výmluvě, odůvodnění. V tomto rozhodnutí je absolutní klid. Nejsou tam žádné pochyby, strach ...
 
To je projev bezpodmínečné lásky vůči sobě. V tuto chvíli jste si dali bezpodmínečnou lásku. Promluvila k vám vaše duše a vy jste následovali její pokyn, impuls, vůli a rozhodli jste se pro to, aniž by jste přemýšleli, zda je to dobře, nebo ne.
 
Vůle - impuls od duše a následně akce skrze rozum - rozhodnutí, bez přemýšlení, zda je to dobře, nebo ne.
 
Ale tohle je pro nás opět velký oříšek, to rozhodnutí. Protože my, naše Ego chce vědět proč, co z toho bude, jak to bude. Stále nám do toho zasahuje a proto se nedokážeme rozhodnout.
Rozhodnutí bývají spontánní.
Pokud jsou učiněna skrze impuls od duše, jsou trvalá.
 
Pokud se jednou rozhodnete, spontánně, bez racionálního základu pro bezpodmínečnou lásku, pro lásku k sobě, že se máte rádi, vše kolem vás se dá do pohybu. Celý vesmír vám přispěchá na pomoc.
Není síla, která by vás zastavila v tom, aby jste se neměli rádi.
Ego proti bezpodmínečné lásce nemá šanci.
Bude vyskakovat, bude pištět, bude to zkoušet zas a znova vás dostat, aby nad vámi mělo opět kontrolu a mohlo vás ovládat skrze strach a emoce, ale vesmír vám pomůže se v tom vyznat a poznat to.
Bude vás učit skrze situace a momenty lépe naslouchat a věřit své intuici a díky tomu se naučit poznat, zacítit tu křehkou hranici mezi egem a pravdou.
 
Poznámka :
Nevěřte tomu, že hned budete vše vědět a umět, všemu rozumět. Tomu vás bude vesmír učit skrze chyby, které uděláte, když nebudete naslouchat duši, ale egu. Hned to pocítíte a budete vědět.
 
Jak to bylo u mě? Jak a kdy jsem našla bezpodmínečnou lásku?
 
Mnozí z vás jste zaznamenali u mě změnu. Vrátila jsem se domů, do severních čech, odkud jsem před pěti lety odešla do Prahy a to z finančních a pracovních důvodů. Bylo to pro mne těžké období, jak před tím, tak i během mého pobytu v Praze a toto vše mě donutilo přemýšlet a hledat příčinu všeho toho dění. Proč? Co je špatně. Co jsem dělala a dělám špatně.
Těchto pět let jsem tedy věnovala sama sobě a hledání odpovědí na své otázky sama v sobě. Tedy ne úplně sama. Ze začátku ano, ale pak jsem poznala jednoho člověka, který mi v tomto mém hledání velice pomohl. Učil mě podívat se pravdě do očí. Podívat se na věci jinak, jiným způsobem. Ne pouze skrze rozum. Přestat si lhát a přiznat si, jaká doopravdy jsem a co nemám ještě v sobě zpracováno, pochopeno a odpuštěno. Tento člověk mi říkal pravdu. Ne pro to, aby mi ublížil, aby mě káral, napravoval, ponižoval, odsuzoval, nebo mě předělal, ale aby mi pomohl. Kladl mi ty správné otázky a já na ně hledala svou vlastní odpověď, pochopení. Z lásky jedné lidské bytosti k druhé lidské bytosti. A já této osobě děkuji, že je a že je taková, jaká je. Víte, co to ve mě dělalo, když mi řekla pravdu? Jak jsem se na ní ze začátku zlobila? Jak jsem to odmítala slyšet? Jak můj rozum a ego vyváděli? Řvali a vzpouzeli se, že to není pravda? Vymýšleli si různé důvody, výmluvy, omluvy, lži, že je to jinak ...
Dnes jsou z nás dobří přátelé, kteří si mohou říci vše a pomáhají jeden druhému tak, jak je potřeba. Bez závisti, jakékoliv rivality, závisti a trouhy mít schopnosti toho druhého.
Díky tomu, práci sama na sobě jsem tam kde jsem a tím kým jsem. Naučila jsem se díky tomuto období, práci sama na sobě, mnoho věcí. Pochopila jsem mnoho věcí. Objevila své schopnosti, které mi v tomto velice pomáhaly. Které jsem využívala ve svůj prospěch, pro své učení, růst a poznání sebe sama. A tyto mé schopnosti jsem při své práci na sobě lépe poznávala. Učila jsem se je znát, poznat, co umí, co dokáží, k čemu slouží, pochopit jejich účel a funkci.
A na základě toho u mě jednou došlo k zásadní změně.
Jen tak jsem seděla, přemýšlela a najednou jsem se rozhodla mít se ráda a řekla si : Já se mám ráda. Už si dál odmítám ubližovat. Přišlo to samo a vůbec nevím jak. Jen jsem to cítila a věřila tomu.
Obrovský zlom a posun, na který pak navazoval noční rozhovor a mými stážnými anděli, který trval až do ranních hodin a nakonec následovalo mé přijetí Boha. Uvědomila jsem si, co chci a čím chci aby pro mne byl. Pro mne. Slovo Bůh ztratilo svůj význam. Bylo to už jen slovo. Už mě nesvazovalo těmi církevními pouty, co a čím má být Bůh. Věděla jsem, kdo je, co je, cítila jsem ho v sobě. A najednou jsem ho i slyšela. Mohla jsem s ním mluvit. Mohla jsem mu říci úplně vše. Beze strachu, beze studu, že se bude zlobit, že mě bude soudit.
A zde v tuto chvíli se ve mě zrodila bezpodmínečná láska. Stejná, kterou je Bůh.
 
To neznamená, že nemám ego a že mi občas neudělá v životě pěknou paseku. Stále se musím mít na pozoru, kdy něco dělám pro to, že je to potřeba a kdy to chce moje ego. Kdy tomu má potřebu rozumět a velet. No i to patří k životu zde na Zemi. Dokud máme lidské tělo, máme i ego, které chce být dokonalé.
Jistě víte, že píši mnoho článků na toto téma. Píši pouze o tom, co jsem sama zažila skrze sebe sama. S čím jsem se setkala na své cestě. Kam mě to mnohokrát zavedlo, třeba i na špatnou cestu. Cestu klamu. To mě učilo pochopení zákonů vesmíru. Že nelze nic měnit jen tak, protože chceme. Měnit a jít proti zákonům vesmíru. Že vše má svůj řád, smysl, příčinu i důvod, vše nás učí, i špatná zkušenost a špatná rozhodnutí. Že odpovědnost za své rozhodnutí, myšlení, jednání a konání nesu pouze a jenom já. Nikdo jiný. Že není možné před touto odpovědností utéci. My tomu říkáme spravedlnost, nebo Boží mlýny. Že je potřeba se naučit mít se rád, sebelásce, pokoře a sebehodnotě. Hledat v sobě a ne kolem sebe. Že nejdůležitější je láska, která od druhého nic nežádá na oplátku. Že nikdo jiný, než já sama mi lásku nemůže dát. Tak jako odpuštění.
O tomto všem píši a toto učím.
Pomáhám druhým nalézt jejich vlastní cestu, jejich vlastní poznání a pochopení skrze jejich schopnosti.
Každý člověk má jiný způsob chápání a pochopení, skrze jiné prostředky, které mu zprostředkovává jejich duše skrze rozum a schopnosti, intuici, obrazotvornost. Není možné, aby dva lidé viděli a cítili jednu věc stejně. Natož aby ji chápali stejně.
Já jsem pouze průvodcem na této cestě. Hlídám, aby jste nesešli z cesty a nezabloudili v labyrintu různých cest a nástrah vašeho rozumu. Hlídám, s kým mluvíte a navádím vás, aby jste to sami poznali skrze své schopnosti. Tedy učím, pomáhám vám, jak své schopnosti využít ve svůj prospěch. Jak porozumět sami sobě. Jak pochopit skrze sebe, co se se mnou děje. Pochopit funkci zla. Nebát se zla, ale respektovat ho, že sem paří stejně jako dobro. Pochopit sám sebe, že je ve mě jak dobro, tak zlo. Jak s tím pracovat. Jak mít zpracováno a pod kontrolou to, co nám dělá potíže.
Je to komplexní práce s celým tělem. Tedy se všemi těli, nejenom fyzickým. Fyzickým, mentálním, emocionálním a duchovním.
Tato práce sama na sobě není záležitostí rozumu, ale duše. Je to rozhodnutí, které vychází zevnitř, kdy si uvědomíte, že nejste šťastní a rozhodnete se to řešit. Naléz odpověďi na otázky proč a co s tím. Kde mám hledat a jak. Kdo to nemyslí upřímně, tedy kdo se opravdu nechce sám změnit, nechce nic měnit, odmítá se změnit, tomu není možné pomoci. Není možné pomoci někomu, kdo o to nestojí, nebo to odmítá. Protože na této cestě potkáte sama sebe takového, jaký doopravdy jste. Nahého, obnaženého až na kost, zranitelného, vydaného na pospas svým emocím, svým bludům, dogmatům, myšlenkám, bolavého, vystrašeného, ukřivděného, bez přetvářky, lží a masek, což mnohdy bolí. Je to jako když loupete cibuli. Slupku po slupce.
Tato cesta, práce sama na sobě je až do konce života. Stále bude něco, co se objeví, co je potřeba pochopit. Kdo si myslí, že něco vyřeší a má hotovo, už vše ví a umí, všemu rozumí, sešel ze své cesty.