CESTA K OSVÍCENÍ
Když ono to DUCHOVNO, jak je dnes vysvětlováno a presentováno je utíkání od reality do stavu, jak já si to představuji, že by to mělo být a jaký bych měl být. Nebo jak je mi to vysvětlováno druhými.
Ideál našeho ega a rozumu o nás.
Duchovno není jen to pěkné.
Duchovno je o moudrosti, o pochopení a smíření, přijetí i toho špatného.
Přijetí špatného rozhodnutí, přijetí mých negativních emocí, přijetí mých negativních vlastností, přijetí, že nejsem dokonalý, přijetí, že dělám chyby, nejsem dokonalý, přijetí, že se mýlím, že nevím a neznám vše a že na to mám právo. A toto samé platí vůči druhým.
Přijetí není to samé, vykašlat se na to a rezignovat stylem, no, co s tím nadělám, už jsem takový.
Vždy mám možnost volby to u sebe změnit a rozhodnout se hledat, proč, k čemu mi to slouží.
To si jako myslíte, že když budete duchovní, že vám nic a nikdo neublíží?
Že nebudete cítit bolest?
Že se vás nic nedotkne?
Že si vždy budete vědět rady a správně se rozhodnete?
Tak sněte dál.
Duchovno je něco, co lidé špatně chápou. Je to učení se skrze to, co mi působí bolest, abych přišel na to, proč mi to působí bolest. Ne druhým, ale mě samému.
Jak chcte poznat, že kamna pálí, když si na ně sami nesahnete? Jen pak víte. To je duchovno. Duchovno je moudrost nabytá skrze prožité, skrze zkušenost. A ne, že vám bude někdo povídat, co máte dělat a jak to máte dělat. A to z vás udělá duchovního člověka.
Modlit se, odříkávat mantry, poslouchat meditativní hudbu a představovat si, jak jsem jiný a vše negativní mizí, spoléhat se na nějaké průvodce, že vás vždy upozorní .... to je útěk od vlastního se učení skrze vlastní chyby.
Všechny tyto techniky jsou jen potravou pro náš rozum a naše ego.
Všechny tyto techniky vymýšlí lidé, co si myslí, jak už jsou duchovní a ví. Už tomu rozumí.
Ó, jak já jsem už duchovní, když toto umím. Když už vím.
Jak si to naše ego lebedí, jak ono ví a jak už je duchovní.
Mají nutkavou potřebu to říci druhým. Ukázat to druhým. Naučit to druhé.
A když to vím a umím, tak šup, podělím se o to s druhými, naučím je tomu, vysvětlím jim to, předělám je, zachráním je před nimi samými. Aby netrpěli.
Všechny tyto techniky nás odvádí od samotné podstaty v nás.
Od lásky v nás, kdy neutíkáme před tím, jací jsme. Že to zatlačíme, potlačíme, budeme si vizualizovat, jak to tam už není, že nás toho někdo zbavil, budeme dělat, že to není, ale naopak.
Všichni ti svatí, všichni ti nanebevzetí mistři, tak jako modla Krista nás má nasměrovat na nedosažitelný ideál - klamavé světlo těch, co už se údajně stali duchovními, došli osvícení a odvést nás od samotné lásky, bezpodmínečné lásky - Boha v nás samých, uvnitř nás.
Jen láska v nás - samotný Bůh v nás zná a ví skutečnou pravdu o nás. Ne nějaký mistr, učenec, terapeut, šaman, osvícený, svatý, který nám říká a učí nás skrze nějaké učení, jak by to mělo být, jaký bych měl být.
Tak proč se ptáte všude okolo? Proč hledáte sebe všude okolo. V různých učeních a praktikách? Proč se neptáte rovnou, napřímo, sami sebe, lásky v sobě - Boha v sobě?
Tam, jedině tam najdete odpovědi, uvnitř sebe. Když si přestanete lhát a připustíte si tu krutou a nehezkou pravdu o sobě. Že sami sebe obelháváte. Váš rozum vás obelhává a říká vám pouze to, co chete slyšet.
Přestaňte se ztotožňovat s pravdami druhých a hledejte svou vlastní pravdu uvnitř sebe. Jen tak ji můžete změnit, když si ji přiznáte. Jen skrze lásku a pravdu v sobě o sobě lze toto negativní změnit na poznání.
Jak jsem psala v předěšlém článku, cesta k osvícení nevede skrze odříkávání manter, skrze přání, vizualizace, modlení, vylézání z těla nebo skrze napodobování něčích návodů - videí, jak to máme dělat. Vše jsou to šidítka našeho rozumu, pro náš rozum.
Osvícení neznamená, že budu vše vědět, vše znát a všemu rozumět, vše umět.
Osvícení znamená, že jsem osvícen světlem, jedním paprskem, malou částečkou poznání, že něčemu porozumím a to odstartuje mou cestu hledání sebe sama.
Osvícení neznamená, že budu vše vědět. Osvícení znamená začátek dlouhé cesty, plné překážek, které nám tam dává náš vlastní rozum.
Lidé chodí za esoteriky a terapeuty, kteří jim toto slibují. Slibují jim, jak je napojí na jejich vědomí, na vyšší vibrace, na poznání. Jak se tímto vše změní, vše se vyřeší, každý problém, my se změníme.
Jenže, jak tomuto poznání, této pravdě můžete rozumět, když jste se s ní nikdy nesetkali? Jak chcete, aby tomu váš rozum porozuměl, když se s tím nikdy nesetkal? Neumí si poradit s nehmotnými věcmi a energiemi, nerozumí jim a tudíž je neumí přeložit?
Co myslíte, že váš rozum v tu chvíli udělá? Začne hledat v tom, co zná, čemu rozumí, co mu dává smysl, co on si myslí, že by to mohlo být.
V jednom videu je presentováno, že když budete vděční, přitáhnete si k sobě hojnost. No, ono to je sice pravda, ale je tam bohužel to ALE.
Vděčnost se nedá naučit , na povel, nějakým povídáním, proč máte být vděční. Protože když toto budete dělat, tak to není vděčnost, ale je to kupčení, něco za něco. Když budu vděčný tak ....
Vděčnost vychází z člověka sama, automaticky, aniž by nad tím přemýšlel, že je to vděčnost, nebo že má být vděčný. Je to pocit, že vše je v pořádku.
Co cítíte uvnitř, když se řekne vděčnost? Cítíte závazek, dluh. Máte pocit, že tomu druhému to máte, musíte něčím oplatit. Prokázat, dokázat, jak moc jste mu vděční. Jak moc si toho ceníte. Takže toto slovo - vděčnost je pouze a zase šidítko pro rozum, protože ho špatně, rozumově chápeme.
Vděčnost je pocit uvnitř, vychází z duše a ne z rozumu, že vše je tak, jak má být, radost z toho, co mám a láska, bez jakýchkoliv nároků na to, co mám. Když tam budu mít podmínku, že to dělám pro to, abych něco získal, už to není vděčnost.
Pokud řeknu, jsem vděčná za střechu nad hlavou a myslím to upřímně, protože venku se strhla velká bouřka a bez té střechy bych promokl, je to v pořádku. Nic nečekám. Jen jsem. Pokud řeknu, jsem vděčná za střechu nad hlavou pro to, abych tímto výrokem něco získala - hojnost - lepší střechu nad hlavou, už je to kupčení něco z něco.
Každý člověk bez rozdílu je napojen na své vlastní vědomí. V něm je ukryta moudrost každého člověka. Není potřeba, aby vás někdo na něj napojoval. Tato moudrost v sobě ukrývá všechny záznamy od samého počátku poutě duše na této planetě. Všechny její inkarnace. Vše, čím tato duše byla. Všechny její podoby, její životy, pocity, emoce, volby. Vědomí ví, co se doopravdy stalo a proč. Jak jsme v každé situaci mysleli. Jak jsme se cítili. Vědomí zná všechna naše tajemství. Zná naši temnou stránku, tak, jako tu dobrou.
Jenže my naše vědomí neumíme slyšet. Proč? Protože ho vždy přehluší náš vlastní rozum a naše vlastní naučené myšlenky o tom, co je a není správné. O tom, co je a není možné. Naše myšlenky, jak my si myslíme, že to je. Jak my chceme, aby to bylo.
A tak místo na naše vědomí se rozumově - myšlenkově skrze chtění vědět a znát se náš rozum napojujeme na okolní energie. Energie myšlenek druhých, na jejich myšlenkové pochody, na to, co si oni o tom myslí, na různé esoteriky, mágy, terapeuty, léčitele, dávné učence, šamany a jejich vlastní pravdy o poznání, zkreslené jejich rozumem, tak, jak oni si mysleli, že to je. Protože nám to rozumově dává smysl, stejně jako jim.
Jenže to není vědomí. Vědomí není možné slyšet, když nemáte utišený rozum, když tam máte myšlenky na to, že to chcete. Když tam máte myšlenky a emoce. Když tam máte strach z toho, co bude. Když tam máte myšlenky na to, že to chcete kvůli tomu a tomu. Něco za něco. Pro něco. Tímto způsobem vědomí neuslyšíte, ale uslyšíte pouze svůj rozum a jeho výmysly o vás. Rozum vám bude říkat jen to, co chcete slyšet. To pěkné o vás. A rozum vám bude říkat, že je to vědomí. Že je to pravda.
Vědomí si na nic nehraje. Nepřehání. Nepředstírá. Neříká vám, jak jste dobří, vyjímeční, že vás odmění, když něco splníte.
Ukáže vám, řekne vám jen holou, nezkreslenou pravdu rozumem o vás.
Tu krutou pravdu o vás. Pravdu, kterou odmítáte vidět a slyšet. Ne, to pěkné, ale to nejhorší, co ve vás je. Protože to je nejdůležitější. To vám dělá problémy. To vám škodí. To vám nedovolí být šťastnými. A to je potřeba řešit.
Toto vám vaše vědomí ukáže. To vám vaše vědomí zprostředkuje a to je pravé poznání a osvícení.
Jen skrze sebe sama a poznání sebe sama, tedy toho zlého v sobě - emocí a charakterových vlastností, jejich vytažením na povrch, pojmenováním a pochopením, co to umí, co to s člověkem dělá, k čemu ho to nutí, jakých hrozných věcí je člověk schopen, když je pod jejich vlivem.
Vědomí vám řekne holou pravdu bez příkras rozumu o tom, jak se cítíte a proč se tak cítíte. Příčinu toho, proč se tak cítíte. Pravdu o tom, proč se tak chováte a pravou příčinu vašeho chování.
Jenže podmínkou je vědět, co hledáte a proč to hledáte. Vědět, na co se zeptat a jak se zeptat.
Ale jak můžete vědět na co se zeptat a slyšet své vědomí, když vám váš rozum ustavičně lže o vás?
Vy sami sobě lžete, protože se bojíte pravdy? Když vám předkládá polopravdy, nebo pravdy a návody druhých? Tak, jak se mu to - vám líbí a jak se mu to - vám v danou chvíli hodí? Pravdy od druhých o vás.
Lži a útěk od pravdy skrze ospravedlňování, skrze naučené, vymlouvání se na druhé, na okolnosti, na osud, na karmu .......... Já za to nemohu, jaký jsem. Já už se nezměním.
Tomuto, mít odvahu slyšet pravdu vás nemůže nikdo naučit. Žádný esoterik, žádné video, žádné učení, žádné napojení se někam na něco, na někoho. Jen pro to, že vy to chcete. A chcete to pro to, aby jste věděli. A když budete vědět, automaticky budete jiní, lepší, dokonalejší.
Toto, takto to chce váš rozum. Aby věděl. Aby byl dopředu připraven na budoucí komplikace a vyhnul se jim.
Jenže skrze rozum, že to chceme rozumem se ještě nikdo nezměnil.
Jen jsme sami sebe rozumově přesvědčili, že to tak je.
Víte, v tom je náš rozum dokonalý. V předstírání.
On předstírá, že je to pravda a my tomu věříme. Tak moc tomu chceme věřit, že už jsme jiní a máme vše vyřešené, že nám to náš rozum dá, vnutí nám to jako pravdu.
Náš rozum tomu věří, věří té lži, protože on nic jiného neví, nemá na čem stavět. Jak by mohl, když je plný různých myšlenek a předpokladů, které mu dávají smysl. Předpokladů, které nepochází z vědomí, ale z rozumu. On neví že neví. My nevíme, že nevíme. My si myslíme, že víme.
A tak stavíme naše poznání - pravdu o nás jako domeček z karet jen na našich myšlenkách o tom, že si myslíme, že víme a náš rozum splní pouze naše zadání, co má udělat a plní jen to, co jsme po něm chtěli. Dává nám tam myšlenku, už jsem jiný.
Rozum - my předstíráme, aniž bychom to tušili a uvědomovali si to, že je to jen hra našeho rozumu s námi, že jsme jiní. Ve skutečnosti si na jiného hrajeme, náš rozum si s námi hraje. My sami se sebou hrajeme tuto hru skrze rozum. Věříme svému rozumu, že je to pravda.
Ale uvnitř nás je vše úplně jinak. Naše duše křičí, probuď se. To nejsi ty. To je jen tvůj rozum. A kde jsem já?
Jenže my to neslyšíme, necítíme, protože je to vše přehlušeno rozumem a jeho myšlenkami o tom, jak už jsme jiní.
Takže, k poznání se nelze dostat rozumem, že tomu budu rozumět.
K vědomí a pravdě se nelze dostat rozumem, že tomu budu rozumět.
K vědomí se lze dostat pouze bez rozumu. Kdy máme mysl úplně prázdnou. Bez myšlenek, bez emocí, bez strachu. Bez obavy, co se dozvím. Bez obavy, co uvidím. Bez lpění na odpovědi. Bez lpění na výsledku. Bez strachu a lpění na minulosti. Bez strachu a lpění na budoucnosti, jak to dopadne. Bez chtění, že chci pro to a pro to.
Jak to vypadá v praxi?
Dejme tomu, že mám problém, který mi ubližuje.
Nejdříve je potřeba si ujasnit, o jaký problém jde.
V jakých situacích se nejčastěji objevuje, projevuje - druzí, jaké pocity, jaké emoce a myšlenky tam v tu chvíli mám a co to způsobuje, jak se chovám,m jak se rozhoduji na základě těchto emocí a proč? Co mi vadí, co tím chci získat, zamaskovat, skrýt. MOTIV.
To je to nejtěžší. Proč?
Protože náš rozum - my začneme hledat výmluvy. Naše ego nepřipustí, že něco děláme špatně. Ono je přeci dokonalé a vše ví. A když zjistí, že se mýlilo - že jsme se mýlili, začne nás trestat - my se začneme trestat za naši nedokonalost.
Náš rozum je v podstatě chudák. Je jak mezi dvěma mlýnskými koly. Na jedné straně je duše, která posílá rozumu informaci, skutečnou pravdu o tom, co se děje, jak se cítíme a na druhé straně je ego, které začne tuto informaci vyhodnocovat dle toho, jak o sobě smýšlíme.
Buď nás vyvyšuje nad druhé a staví samo sebe - nás na piedestal, nebo naopak nás sráží a ponižuje, jak jsme nedokonalí, nesplňujeme, jsme k ničemu.
A k tomu si naše ego - my vymyslíme a upravíme příběh, aby bylo naše ego dokonalé, že ono ví a zná. Abychom se cítili dobře. Nebo naopak, pod psa.
Naše ego nepřipustí, že je něco špatně - že něco děláme špatně, že není dokonalé - my nejsme dokonalí, že dělá chyby - že my děláme chyby, že ono nic neví, jen se domnívá. Ego chce být dokonalé, bez chybičky a udělá pro to cokoliv.
Naše ego - my okamžitě vymyslíme scénář, a nejenom jeden, jak on - my si myslíme, že to bude, jak on - my si to představujeme, že by to mohlo být. A zároveň nám nabídne různá řešení. Když se stane tohle, udělej tohle.
My pak nevíme, co máme dělat, pro co se rozhodnout. Pro kterou rozumovou - egovou variantu. Kterou máme zvolit? Tu, nebo tu?
V tuto chvíli jsme jak sázkaři, kteří neví, jak to dopadne. Buď se to povede, nebo ne. Když se to nepovede, ego nám opět nabídne logické vysvětlení proč, že my za to nemůžeme, to on, to oni. Když se to povede, naše ego se cítí jako vítěz.
Kdo chce všechno vědět? Kdo chce všechno znát? Kdo chce všemu rozumět? Náš rozum a ego. Proč?
Protože si myslí - my si myslíme, že když budeme vše vědět, vše znát a všemu rozumět, vyhneme se chybám.
Náš rozum - my si myslíme, že život je, že funguje jako matematika, rovnice. Když do ní zadáme všechny informace a proměnné, vypočítáme výsledek, tedy správné rozhodnutí.
Tak proč to sakra nefunguje? Proč se vždy něco po.....?
Protože život není jako matematika. Nedá se vypočítat. Neřídí se tím, co víme, co ví náš rozum. Tedy co předpokládá, že ví, na základě nasbýraných informací, pouček a motivů, kvůli kterým to doopravdy děláme. Informace, mraky informací, které si vyhodnotil podle svého. Protože on ve skutečnosti nic neví. Neví, co se stane. Neví, jak zareaguje druhý a už vůbec neví, proč. On jen předpokládá.
Jak z toho ven?
Jak se dostat ke skutečné pravdě a ne k té, kterou nám nabídne, nabízí náš rozum a ego?
Naučit se vypnout mozek - rozum - veškeré myšlenky a vyhodnocování, tedy vypnout, odstranit všechny myšlenky, které tam mám. A to není jen tak. To je potřeba se naučit. Naučit svůj mozek - rozum, aby přestal přemýšlet. Přestal mi tam cpát své závěry. Abychom jen byli. Bez minulosti, bez budoucnosti. Nic z toho není. Je jen teď. Teď jsem.
A k tomu slouží meditace. Naučit svůj mozek přestat přemýšlet a je být.
Není důležité, kdo jsem. Není důležité, co vím. Není důležité, co znám. Není důležité, čemu rozumím.
Není důležité, co se dozvím.
Víte, ona pravda, kterou hledáme není dobrá, není špatná. Dobrou nebo špatnou z ní udělá opět a zase jen náš rozum na základě svého předpokladu a informací, vzpomínek z minulosti, nebo strachu a lpění na budoucnosti.
Pokud se toto naučím, naučím se jen být bez myšlenek, pak se mohu jednoduše zeptat, položit otázku bez očekávání a strachu, co se dozvím. Položím otázku a nechám to být, nic nehledám, je tam klid, žádná myšlenka. Cítím klid v celém těle. Vše je v pořádku. Není tam strach, co se dozvím. V tomto naprostém tichu a klidu uvnitř sebe pak uslyšíte odpověď. Uslyšíte pravdu, kterou hledáte.
V tuto chvíli vám váš rozum jen přeložil informaci od vaší duše a vědomí, aniž by ji sám vyhodnocoval skrze ego. Aniž by dělal jakékoliv závěry.
Pokud nejste uvnitř klidní, máte v sobě napětí, znamená to, že váš rozum stále myslí a vyhodnocuje. Nutíte svůj rozum nalézt řešení. A on hledá všude, kde se dá a napojuje se všude a na všechno, kde se dá. A pak dostanete, stahnete si do rozumu mylnou, falešnou, zkreslenou pravdu - informaci a vy si myslíte, že mluvíte se svým vědomím a duší a že je to pravda. Jak mu jeho duše pověděla, že on je dobrý, vyjímečný, vyvolený, že k němu mluví Bůh .... Jak naše ego pak jásá, že ono ví. Jak tomu rozumí.
Víte, ego je s prominutím pěkná mrcha. Ustavičně nám lže skrze naše myšlenky.
Ale já ho mám ráda.
A víte proč? Protože ono, aniž by mělo tušení, že to dělá, mě vždy upozorní na to, co dělám špatně. Kde mám problém. Vždy, když něčemu chci rozumět, mám nutkavou touhu tomu rozumět, vědět a znát, začnu to rozebírat rozumem a ospravedlňovat se sama před sebou, vymlouvat se, vysvětlovat si to sma sobě, už vím, že to chce mé ego. A že to chce pro to, aby bylo chytřejší, než duše, která k tomu, aby věděla, rozum nepotřebuje. Nepotřebuje tomu rozumět. Rozumět není to samé jako vědět.
Duše k tomu nepotřebuje žádná slova, žádné věty jako rozum. Duše ví a to vím vám pošle skrze pocit, ve kterém je úplně vše, veškerá moudrost a odpověď pro tu danou situaci.
Jak umlčet své ego a rozum, když vám tam stále předhazuje problém, že jste něco udělali špatně?
Že jste udělali chybu?
Že jste se špatně rozhodli?
Že jste to měli udělat jinak?
Že nejste dokonalí?
Přemýšlíte o tom, co se stalo a vymýšlíte, jak jste to měli udělat?
Jak by to dopadlo, kdyby jste udělali to, nebo ono?
Pořád a dokola jedete na té události, která se stala a už není, není ji možné změnit. Pořád si ji přehráváte v hlavě, váš rozum a ego si ji přehrává stále dokola a dokola a vymýšlí nejlepší řešení, které není, neexistuje. Jak zaseknutá deska.
Je jen jediný možný způsob.
Prostě si tu situaci připomeňte. Uvědomte si, jak jste v tu chvíli přemýšleli, co vás k tomu vedlo, jaké motivy jste tam měli, jak jste se cítili, jaké emoce ve vás byli a na co jste mysleli. Kdo ve vás to tak chtěl. Duše, nebo váš rozum.
A pak to přijměte.
Smiřte se s tím.
Smiřte se sami se sebou, že nejste dokonalí a děláte chyby.
Přestaňte se vymlouvat, ospravedlňovat, vysvětlovat a hledat viníka. To chce rozum a ego. A dokud mu budete naslouchat, nikdy se z toho nevymotáte.
Je to něco, co se stalo.
Je to něco, co již není možné změnit. Jen to přijmout jako zkušenost.
A pak si tuto zkušenost odpusťte.
Když to doopravdy uděláte, protože se máte rádi a už si odmítáte dál takto ubližovat skrze rozum a ego, tak rozum a ego ulkne.
Umlkne, protože se nemá čeho chytit. Nemá na čem stavět. Nemá vás jak a čím vydírat, trestat, obviňovat.
Nastane ve vás naprostý klid a vše vám bude tak jasné, bez rozumu, bez vysvětlení rozumem.
Protože jste to přijali, smířili se s tím a odpustili si.
Toto, tato zkušenost se pak stává vaší součástí a tedy vaší moudrostí, vaší pravdou, kdy víte a rozumíte beze slov rozumu, skrze duši.
Další věc, která je ta nejtěžší.