ZÁVISLOST

Dnes se s Vámi chci podělit o jeden případ, příběh, kterého jsem byla po určitý čas součástí.

Jedná se o závislost.

Je úplně jedno, čeho se týká. Jsme závislí na uznání druhých, na lásce druhých a na lásce k druhým, na penězích, na informacích, na metodách, na postupech, na radách, co si myslí ti druzí, na hodnocení druhých, na radách druhých, na pomoci druhých, na výkonu, na splňování a naplňování, na svých snech, na svých prohrách, na úctě druhých, na obdivu druhých, na majetku, na svém těle, jak vypadáme, zda jsme přijímáni a akceptováni,  na tom, co si o nás myslí druzí ......

A vše jen pro to, že se nemáme rádi, nejsme se sebou spokojení, chceme být dokonalí, splňovat, vždy si vědět rady, vždy se správně rozhodnout, aby jsme se vyhnuli bolesti, se všemi vycházet po dobrém. Každého kolem sebe zachránit. Když zachráním druhé, zachráním sám sebe, budu šťastný. Když bude šťastný on/ona, budu šťastný i já. Máme strach, že nás druzí odsoudí, opustí. Ztratíme to, co považujeme za jisté, pro nás důležité. Máme strach, že zemřeme. Strachy, strachy, strachy ...

Jak z toho ven?

A tak začneme hledat pomoc. Začneme hledat zaručené metody, které nám pomohou. Když to budu dělat tak a tak, dodržím postup, tak se změním. Změní se mé myšlení. Ten postup změní mé myšlení? Změní mé vlastnosti? Změní mé vnímání, mé emoce? Ale vnímání koho? Sebe?

Nebo to vše, s čím se potýkám, co mi dělá problémy, všechny ty strachy a závislosti a já se tomu vyhýbám, odmítám je vidět, odmítám je přijmout, že toto jsem já, odmítám je řešit, jen rozumem zatlačím? Přesvědčím sám sebe, že je to vyřešené. Že to není. Problém, můj problém uvnitř přestal existovat. Opět se jenom staneme závislými na někom, na něčí metodě, na něčí moudrosti, na postupu. Náš rozum se přizpůsobí nové situaci, nové metodě, která mu dává jistotu. My sami sebe přesvědčíme, že je vše OK, vyřešeno, zabaleno. Od teď už budu jenom šťastný a spokojený. Už na to mám manuál, postup, už vím, jak na to. Když to budu dodržovat, nic a nikdo mi nemůže ublížit.

Co vlastně začnu dělat?

Začnu sám sebe přesvědčovat, že jsem v poho. Mám to v sobě vyřešené. Protože to někdo řekl, že to udělal za mne. Vyřešil to za mne. Vyřešila to za mne metoda a zbavila mne problému. A já sám, když se objeví problém, cítím, jak to ve mě vře, jak je mi ta situace nepříjemná, si řeknu, jo, jsem nad věcí. Já už jsem někde jinde. Jsem lepší než on, vím to líp než on a proto ustoupím. Prokáži mu tu laskavost, shovývavost, blahosklonnost ....

Tak proč mi to sakra vadí, když jsem už někde jinde? Proč tam mám všechny ty emoce a pocity? Kdy vyskakuje mé ego a křičí, co si to ke mě dovoluje a zároveň sebe přesvědčí, jak je lepší, než ten druhý?

Copak může někdo změnit vaše nastavení? Vaše uvažování? Vaše vnímání a cítění? Vaše prožité a pocity, které jste u toho měli? Vaše rozhodnutí, které jste udělali, které nedopadlo dobře a vy se za to obviňujete a trestáte? Copak toto lze vymazat skrze nějakou metodu?

Jen vy sami víte, co se ve vás doopravdy děje, odehrává a proč. Na co myslíte a proč. Čeho se bojíte a proč. Na čem lpíte a proč. A jen vy sami na to můžete přijít a vyřešit to tím, že si to přiznáte, uvědomíte – zvědomíte.  Ne, že to za vás vyřeší metoda, že vás toho zbaví. Že vás toho zbaví někdo druhý, který nemá ánunk o tom, co vše máte za sebou, co se ve vás odehrává a proč a co vše máte ještě před sebou. Čemu máte čelit, co máte zažít a proč tomu máte čelit. Co se skrze vzniklé situace máte naučit.

Vždyť vy před tím utíkáte a kličkujete. A jakákoliv metoda vám má usnadnit cestu, odstranit překářky na cestě.

Proč myslíte, že tam ty překážky máte? A kdo vám je tam dal? Vy sami, milánkové. A dokud si tu překážku, ten problém pořádně neprohlédnete ze všech stran, nepodíváte se, co to je, neuvědomíte si, proč tam je, z čeho je  a co vám chce říct o vás samých, čemu vás chce naučit, na co vás chce upozornit, budete stát na místě a hledat metodu, která vás těch překážek, problémů zbaví.

Teď k té samotné události, která mi přišla do cesty a která je ukázkou toho, co se může stát, když svůj osud, svůj život a své rozhodování o sobě svěříte do rukou druhých lidí, o kterých si myslíte, že ví, že umí, že tomu rozumí a vyřeší vaše problémy za vás.

Co vše se může stát, když se začnete spoléhat na druhé a na metody, které se naučili a díky nimž si myslí, že už ví, mají patent - metodu na řešení problémů, mají vše vyřešené a jsou v pohodě, nad dvěcí. Ten, kdo je v nich povznesen nad věcí, kdo ví, zná, umí a rozumí, je dokonalý a má vše vyřešené, pod kontrolou, je jejich rozum a ego. Jen já vím. Jen já znám. Jen já to umím. Jen já to dokážu. Jen já dokážu pomoci, zachránit.

Jednoho dne mi zavolala žena a požádala mne o pomoc. Zeptala jsem se Boha, zda smím a zda je to potřeba. Přišlo mi, že ano. Dostala jsem svolení. Ale to jsem ještě nevěděla, co mne čeká.

Jako u každého případu, tak i u tohoto jsem k tomu přistoupila s otevřenou myslí. Tedy tak, že nic nevím. Žádné závěry, žádná hodnocení, jak to je a proč to tak je. Jak to budu dělat, jak to budu řešit, co budu dělat, zda splním její očekávání nebo ne, zda jí pomohu, nebo ne a jak to má dopadnout. Protože já to nevím.

Tato žena byla v současnosti, teď a tady chycena v síti strachů.  Svých vlastních, vzpomínek na minulé a strachů z toho, co s ní bude, tak i v síti strachů těch, co jí pomáhali a ona je převzala za své. Uvěřila tomu, že jsou její. Tyto strachy byly tak velké, že jí zablokovaly logické uvažování. Zablokovaly jí veškeré vzpomínky. Vše, co uměla, vše, co se naučila, vše co prožila bylo pryč. Prázdno. Vše, co teď a tady řekla, co slyšela, co dělala, na co myslela, bylo hned pryč. Viděla sama sebe v zrcadle před tou událostí, ale neviděla sebe teď. Dívala se na sebe, ale nechápala, kdo je. Nepamatovala si to. Její strach z toho, co se stalo, co se s ní dělo, co zažívala a prožívala bez jakékoliv rozumové kontroly, co nebylo možné ovlivnit vůlí,  byl tak obrovský, že vše vytěsnil a zůstalo jen toto. Živá vzpomínka na to, co se s ní dělo a čemu její rozum nerozuměl. Zůstal jen děs a strach a trestání sebe sama za to, že to dopustila. Taková nekončící smyčka.

Přesně věděla, pamatovala si, co kdo s ní dělal i ten pocit u toho.  Ale již nebyla schopna díky svému i jejich strachu a díky tomu, co do ní všichni ti esoterici nacpali, všechna ta jejich moudra, jejich vlastní přesvědčení, myšlenky, domněnky, metody, jejich vlastní závěry, jejich vlastní touhy a představy podpořené egem, že já jediný vím a znám, dostat se za oponu, utvořenou kolem ní ze všech těch energií a myšlenek druhých. Tak nějak ztratila sama sebe. Pomalu, postupně. Když začala sama sebe a svůj život odevzdávat do rukou druhých a začala sama sebe vidět a posuzovat skrze myšlenky druhých. Vždyť oni to vědí lépe, co se s ní děje a proč. Nebo snad ne? Přestala věřit sobě. Ztratila sebe. Ztratila kontakt se svou duší a s její moudrostí.

A odstartovala to hloupá maličkost. Upnula se na kartářku a stala se na ní závislou. Aby se té závislosti zbavila, šla za dalším človíčkem, aby jí té závislosti zbavil. Bohužel narazila na člověka, který se naučil postup, metodu a myslel si tedy, že ví a zná. Pootvíral vše, co se dalo, aniž by věděl, co dělá a proč to dělá, aniž by tomu rozumněl, nacpal jí tam své strachy, své vlastní představy a pak si s tím nevěděl rady, co s tím, když se začaly dít věci, kterým nerozuměl. A bylo vymalováno. A už to jelo. Každý další esoterik se snažil? napravit chybu toho před ním. Snažil se ukázat a dokázat, jak on jediný ví a umí. Každý z nich lezl tam, kam neměl, cpal jí svá pravidla, předělával duši, předělával její myšlení, protože si myslel a tahal ji dál a dál, kdy již nebylo možné určit, co je její a co je jejich. Hradba z myšlenek a přesvědčení druhých, podpořená chtěním, lpěním a přáními. Vkládali jí tam svá přání, své úmysly o tom, jak oni si myslí, že to má být. Co oni si mysleli, že je pro ni dobré. A kde byla ona? Kde bylo to, co chce ona, co je dobré pro ni podle ní? Nikdo z těchto lidí jí nepomohl pochopit, co se stalo a proč. Aby to našla ona sama v sobě. Ne, já to udělám za tebe. Já to vyřeším za tebe a zbavím tě toho, protože já vím, jak.

No, bylo to pro mne dlouhé období, kdy jsem této ženě v každém telefonickém hovoru opakovala stále dokola to samé, co je potřeba změnit, udělat, protože si to nepamatovala a učila mne trpělivosti. Že je potřeba to řešit pomalu, postupně, krok za krokem a že tyto kroky může udělat jen ona sama. Že není možné, abych to za ní udělala a vyřešila já. Že je potřeba se postavit každé té události a každému tomu strachu jednotlivě. Jen ona ví, co se stalo a proč se to stalo. Jaký strach, z čeho a jaká emoce ji donutila udělat to, co udělala. Proč přestala věřit sama sobě a svému úsudku, svému pocitu. Kdy dala přednost rozumu. Že rozum ví vše nejlépe, protože se to naučil.  Její, jejich.

Tak, jak rychle do mého života vstoupila, tak z něj také odešla. Aniž bych věděla, jak to s ní dopadlo.

Pomohla jsem té ženě? Možná ano, možná ne. Kdo ví? Zde nejde o výsledek, že já jí zachráním. Že já jí pomohu a dostanu jí z toho. Že já jediná to dokážu a vím si rady.

Vše je tak, jak má být.

Bez vlastní práce sama na sobě a rozhodnutí, že chci, byť je to těžké, bolí to, mám strach, obviňuji se a trestám se za svá rozhodnutí, není možné, abych druhému pomohla rozmotat jeho motivy, které tam má. To ví pouze a jenom on sám. Jen on sám si je může uvědomit a zvědomit. Jen on sám ví, proč to udělal, co ho k tomu vedlo. Tohoto vás žádná metoda nezbaví. Tomuto vás žádná metod nenaučí. Nezbaví vás vašich výčitek a strachů, lpění a závislostí. Nezbaví vás vašich pocitů. Jen vás uchlácholí, že už to máte pod kontrolou, už si víte rady. Na to není, neexistuje žádná metoda, jak na to, jak to dělat. Je to jen berlička pro rozum, že už ví. Metoda sama spočívá v životě. Že žiji, reaguji, cítím, rozhoduji se a na základě rozhodnutí, tedy na základě toho, co se stane, zda mi to ubližuje nebo ne, se učím poznat, kdy jednám a konám skrze rozum, ego, emoce a strachy, nebo skrze to, jak to cítím a jak je to v souladu se mnou samým. Ne, že musím, abych splňoval, naplňoval, zapadl, vyhověl, zasloužil si, obešel, vydobil, ukázal druhým,  ale že je to potřeba. Jen vaše vlastní zkušenosti, vaše prožité, to špatné, co bolí,  vás naučí moudrosti. A ne metoda, kdy vám někdo řekne to a to, proč ano, proč ne, co děláte špatně a proč. Proč to máte změnit a jak.

To jsou jen slova, nic neříkající slova pro váš rozum – metoda v podobě vysvětlení pro rozum, který neví, jen si myslí, že ví, protože jste to ještě neprožili a dokud ta slova, ta moudra neprožijete a nezažijete, nepocítíte na vlastní kůži skrze tělo a situaci. Pak vám teprve dají smysl a vy je budete chápat a vědět bez rozumu. To je moudrost, která není založena na rozumu, ale na prožitku. Ne na metodě, jak to mám dělat, ale na životě a našich volbách, zkrze které se učíme. Učíme se poznávat sami sebe. Jak reagujeme a proč tak reagujeme. Co nás rozčiluje a proč nás to rozčiluje. Čeho se bojíme a proč se toho bojíme. Na čem lpíme a proč na tom lpíme. Na čem, či kom jsme závislí a proč jsme na tom závislí. Po čem toužíme a proč po tom toužíme. Co je důležité a co není. Co nám ubližuje. Jaké myšlenky a emoce nám ubližují a proč. Proč je tam máme.

Myslíte si, že je na to metoda? Že skrze metodu na to přijdete? Nebo spíše ta metoda odvede vaši pozornost jinam, k metodě samé?

Víte, je jedno moudro, které je pravdivé, ale není lehké mu porozumět, doku na něj nejste připraveni.

O PRAVDU SE MÚŽETE OPŘÍT.

Ale jen o tu svou, uvnitř mě - vnitřní, na základě své vlastní zkušenosti, prožitého, odžitého, kdy vím bez rozumu.

Není možné se opřít o pravdu druhého.

Není možné se opřít o rozumovou pravdu.

Jen o vnitřní pocit. Když mu věříte, důvěřujete, tedy víte bez pochyb,  jste silní. Jste opřeni o svou vnitřní pravdu, sebedůvěru, sebehodnotu a sebelásku. Přijímáte vše tak, jak to je, protože víte, že vše je tak, jak má být, v naprostém pořádku. Vaše já uvnitř vás – pocit - pravda by vám nikdy neublížilo. Ubližuje vám jen váš rozum a vaše myšlenky, co by, kdyby ....