DUALITA A JEDNOTA
Tak dnes se budu zamýšlet nad slovem DUALITA A JEDNOTA.
Budu zde psát o tom, jak dualitu a jednotu chápu já, jak já těmto slovu rozumím, co si já o těchto pojmech myslím, že jsou.
Přivádí mne k tomu různé články, které se těmito slovy jen hemží, zabývají se pojmem dualita, jednota a berou dualitu jako něco špatného, čeho je nutné se zbavit a jednotu jako to, čeho máme dosáhnout.
Za mne?
Zbavit se duality, odmítnout dualitu je jako odmítnout, zbavit se těla a rozumu.
No, víte, dualita je něco, čemu asi nerozumíme, že?
A opět a zase ten náš ROZUM. Když on tomu chudák nerozumí, a tak moc by chtěl. Chtěl by to mít jasné, zaškatulkované, pojmenované, aby se v tom vyznal.
Dualita není jen protiklad. Není to jen rozdílnost. Není to jen něco, co jde proti sobě. Co si ubližuje, odpuzuje. Dobré-špatné.
Jde o to, jak se na to podíváte. Jednostranně, plošně, nebo ze všech úhlů pohledu.
Dualita znamená i to, že je něco utvořeno ze dvou částí a dohromady to tvoří celek. Tak jako hliník. Také je utvořen z více složek a dohromady je z nich celek - hliník.
To je, jako kdyby si najednou hliník začal stěžovat, kdyby tedy mohl, tedy měl rozum, že je duální, utvořený ze dvou složek a chce být pouze z jedné složky. No to přeci nejde. Už by to nebyl hliník.
A tak je to i u nás, u lidských bytostí.
Dualita znamená, že my lidé, lidské bytosti jsme utvořeni ze dvou složek, dvou energií.
Z hmoty a nehmoty.
1. Máme hmotné tělo + rozum = uvědomování si sebe sama skrze pocity a myšlenkové pochody
2. a v něm duši.
Tedy 2, slovy dvě odlišné energie, které tvoří celek, nás, teď a tady, pokud jsme lidskými bytostmi.
To 2 znamená dualitu, duální, od slova duo - dvě. Dvě složky, které spolu dohromady tvoří celek. Nebo celek, který je utvořen ze dvou složek.
Jedno bez druhého zde na zemi nemůže existovat.
Co je vlastně ta stále a dokola omílaná JEDNOTA?
Být jeden? Nebo být v jednotě? S kým máme být v jednotě? S kým máme být jeden?
Tak ja to tedy vlastně je?
Být jeden? My jsme jeden. Stále jsme jeden. Jen na určitou dobu, zde na zemi jsme utvořeni ze dvou složek. Ale pořád jsme jeden.
S kým máme být jeden? No sami se sebou. S tělem i duší.
S kým máme být v jednotě? Opět sami se sebou. V sobě. S tělem+ rozume i duší.
Stát se pouze jedním - jednotným - jednotou, znamená vzdát se druhé složky, která nám umožňuje prožívat, žít, vzdát se těla. Ale to není možné, dokud žijete a uvědomujete si sebe sama skrze tělo a rozum.
Dualita, tedy naše dvojsložení pomine, až umřeme a budeme jen duše bez těla.
Budeme pouze už jen jedna část, pouze duše, která tu druhou, duální část - tělo již nepotřebuje, protože splnilo svůj úkol.
Úkol, aby mohla duše skrze tělo pocítit a uvědomit si - zvědomit si život, zažít život, cítit, myslet, jednat, konat, tvořit pomocí těla. Ale to již nebudeme lidskou bytostí, která si uvědomuje sebe sama díky rozumu.
A my skrze nepochopené a zkreslené, vysvětlené druhými, co znamenají slova DUALITA A JEDNOTA, tedy jak to oni chápou, se snažíme o co?
Chceme se zbavit duality, odmítáme dualitu. Ta je špatná.
Chceme jednotu, být jeden, být v jednotě, být a stát se samotnou jednotou.
Být v jednotě znamená přijmout sebe. Být v jednotě sám se sebou, uvnitř. Přijmout obě složky, ze kterých jsem utvořen. Ne proti jedné, nebo druhé bojovat, zapuzovat ji.
Co tedy díky těmto nesmyslům vlastně doopravdy děláme? Ubližujeme si. A to velmi.
Odmítáme naše tělo, nemáme ho rádi - nemáme se rádi, chceme se ho zbavit, protože to tělo může za všechno. Ono může za to, že nejsme v jednotě. V jednotě s čím?
Protože naše duše je v jednotě s naším tělem. Miluje své tělo. Je tedy v jednotě s námi.
Ten, nebo to v nás, co není v jednotě s duší je naše tělo, tedy jeho jedna část.
Náš rozum není v jednotě s duší. Rozumu v nás se to nelíbí.
Náš vlastní rozum nesnáší naši druhou část v nás, naši vlastní duši v těle, které nerozumí, kterou nemůže ovládat, kterou nemůže vydírat, nad kterou nemá žádnou moc, kterou nevidí, nemůže si na ní sahnout. A on by tááák moc chtěl. Chtěl by rozhodovat za ní o ní. O NÁS.
A tak si náš rozum vymyslel báchorku o dualitě a jednotě, převrátil to v úplně jiný význam a použil to sám proti sobě v domění, že když se táák moc bude snažit, přestane mu do toho duše kecat a on bude jednotný, jediný? Rozum bude v jednotě? Ale s kým? Když odmítá duši jako svoji součást?
Jak chceme být v jednotě, když nechápeme jednotu. Jak chceme být v jednotě s vesmírem, s Bohem, když nemáme v jednotě tělo a svou vlastní duši uvnitř nás? Tedy své myšlení a smýšlení o těle a duši. Když to pořád rozdějujeme a oddělujeme? Když se pořád dělíme na dva?
Obojí jsme my. Jsme jeden.
Odmítáme své tělo a život v něm. Odmítáme sebe jako celek teď a tady a dělíme se na co vlastně?
Na dvě odlišné bytosti? Odmítáme sebe, jako duální bytost, jako celek a chceme být v jednotě?
Proč se stále rozdělujeme, dělíme na dvě bytosti?
Duše NENÍ bytost. Tělo NENÍ bytost. Pouze dohromady tvoří celek = BYTOST = CELEK, JEDNOTU.
Odmítnutím duality, tedy jedné části v nás se staneme jednou, jedním a budeme existovat v jednotě?
A kterou část obětujete pro blaho rozumu? Pro kterou se rozhodnete? Pro tělo? Nebo duši?
No to je pěkná pitomost, že?
No, to je mazec.
Nevím, kdo toto píše, ale nic nepochopil.
Pokud jste člověkem, lidskou bytostí, je potřeba toto přijmout, že jste teď a tady utvořeni ze dvou částí, hmoty a nehmoty a hledat střed mezi tělem-rozumem a duší.
Neupřednostňovat jedno na úkor druhého.
Že jedno je důležitější, lepší, než to druhé. NENÍ.
Jde o spolupráci těchto dvou energií, těchto dvou složek uvnitř nás, které z nás dělají to, co jsme, čím jsme. Spolupráci mezi tělem a duší.
Ten, kdo touží po jednotě, být v jednotě, po tom být duší, vědět a znát, je naše ego a náš rozum.
Proč?
Protože si myslí, že díky tomu bude vševědoucí. Bude vše vědět, vše znát, vše chápat, bude všemu rozumět, bude se umět správně rozhodnout, přestane dělat chyby, špatná rozhodnutí, přestane mít strach z chyb, z bolesti, ze smrti, tedy bude jen šťastné. No jen si to představte. Jak by to bylo nádherné. Plout si zde po zemi jen tak, jako na obláčku. Bez jakýchkoliv problémů.
Jak on, ten náš rozum a ego by rád vše věděl, že? Pěkně dopředu.
A tak náš rozum, jedna část v nás, tedy my sami si začneme klást otázku. Sakra, jak to, že jsem to věděl? Kdo ve mě to věděl? A jak to, že jsem udělal úplně něco jiného, když jsem to věděl? Jak to, že jsem se správně nerozhodl, když jsem to věděl?
Jak to?
No protože náš rozum, tedy my jsme o tom začali rozumovat a hledat, zda je to dobře. Přišly pochyby, zda je to správné a zda to nemáme udělat jinak, lépe.
Místo toho, abychom poslechli pocit, který nám vyslala duše, začneme rozumovat, vyhodnocovat a kalkulovat. A pak se na sebe vztekáme, náš rozum v nás se vzteká, že to neudělal. A co nás napadne? Tedy co rozum v nás napadne? Začne hledat, jak to obejít, aby on věděl hned. Aby neměl pochyby. Aby nedělal chyby. Jak? Když neposlouchá pocit, duši? Když on to ví líp?
A tak si myslíme, náš rozum v nás si myslí, že lze duši obejít a lze se napojit rozumově na moudrost, tedy když budu v jednotě. Rozumově v jednotě. S čím? S kým? Když rozumově odmítám přijmout a poslechnout to, co mám uvnitř. To, co ve mě je skutečně moudré, ví a zná, bez rozumu?
No jo, to je ten kámen úrazu. Bez rozumu. Tedy bez myšlenkových pochodů, vyhodnocování, kdy o tom rozumuju.
Chápete ten paradox.
Že my si myslíme, že když tomu rozumíme, náš rozum tomu rozumí, tak víme? A jak to udělat, abychom věděli? Že se budeme rozumově snažit a pachtit být v jednotě?
Víte, co zná rozum, co ví rozum, není moudrost. Jsou to jen nasbýrané informace, které si rozum uspořádává do vět, aby mu dávaly smysl. A když mu, nám dávají smysl, tak si myslíme, že je to moudrost.
Ty jo, my jsme moudří. A vždy dosteneme na frak.
Jak to, když jsme tak moudří? Když jsme to tak dobře rozumově věděli, rozumově vyhodnotili ?
Protože jak se říká : myslet, znamená houby vědět.
Nebo mé oblíbené, kterým vždy svůj rozum dostanu : Můj rozum si myslí, že myslí.
A on, náš rozum, tedy my si myslíme, že když budeme myslet, rozumovat jako jednota, tedy jako duše, staneme se jednotou, samotnou duší a budeme moudří. Náš rozum bude moudrý.
Víte, rozum máme pro to, aby nám sloužil, překládal informace od duše, od těla, od okolí a skládal nám je do nám srozumitelných vět a obrazů. Skrze naučené. Abychom si to mohli představit.
To nemá s moudrostí nic společného.
Náš mozek a v něm rozum je pouze program na vyhledávání pojmů a obrazů. Pojem - slovo, který převede na obraz, pocit. Obraz a pocit, který převede na pojem - slovo. Sestavování do struktury, kterou jsme se naučili.
Odkud myslíte, že náš rozum tyto informace bere? Všechny ty obrazy a slova pro něco ?
Z paměti rozumu? Milí zlatí. Kdyby tomu tak bylo, náš vlastní rozum by se z toho zbláznil.
NE. Z paměti duše. Tam je vše uloženo. V naší duši, která je v nás, uvnitř těla a která spolupracuje s námi, s naším hmotným tělem a rozumem.
Předává našemu rozumu všechny potřebné informace.
A náš rozum - program to překládá a sestavuje na základě naučeného, postupů, které zná, na základě toho, co zná, s čím se již setkal.
A to vše, i postupy jak, jakým způsobem, opět čerpá od duše. Vše je uloženo v naší duši.
Tedy jak vidíte, náš rozum, tedy my nikdy nemůžeme být moudrými jen tak, pouze rozumově, bez duše.
Moudrost lze nalézt pouze ve své vlastní duši, kdy nám to rozum pouze přeloží, bez vlastních rozumových úvah, a ne v nějaké jednotě.
Rozum v nás, v našem těle, tedy jen samotné tělo nikdy nemůže být jednotou, být duší. Protože rozum nemůže existovat bez duše, která dává tělu a tedy i rozumu životní energii.
Víte, duše tělo potřebuje pouze k tomu, aby mohla skrze něj jednat a konat jako lidská bytost.
Tělo a náš rozum potřebuje duši, aby mohlo existovat.
Tedy obě jsou na sobě závislé, pokud máme tělo. Bez duše tělo umírá, my umíráme. Náš rozum umírá s tělem. A zůstává pouze duše, která není ničím. Již není lidskou bytostí.
Kdy vám to dojde?
Toto se stane pouze po smrti, po smrti těla.
A to, že budete pouze duší, ještě neznamená, že se automaticky stanete jednotou.
Jednotou se stanete až tehdy, když odejtete do světla, tedy vaše duše se promění, přemění na energii bezpodmínečné lásky, tedy zbaví se vzpomínky, vzdá se vzpomínky na to, že měla tělo, že byla lidskou bytostí.
Takže zpětně, bez duality by jste nebyli, neexistovali jako lidská bytost z masa a kostí, neuvědomovali si sebe sama skrze tělo. Bez duality by neexistovala žádná hmota. Bez duality by neexistoval život. Neměl by si ho kdo v nás uvědomit skrze rozum a tvořit rukama, myšlenkou, slovem, písmem ....
Blbý, co?