DÉMON SMRTI

 
Démoni smrti vznikly na základě strachu, protože to bylo něco, co je nevyhnutelné a SMRT není možné ukecat.
Lidé se odjakživa báli smrti, báli se toho nic, prázdna, že nebudou existovat a na základě tohoto strachu jim jejich představivist vykouzlila postavu něčeho temného, černého, kostnatého, nebo naopak, postavu, která je láká a vábí, svádí ...., co se pak začalo předávat v jednotlivých kulturách. Lidé smrti potřebovali dát podobu, aby ji náš rozum dokázal vnímat, přijmout, že to je, úplně stejně, jako měli potřebu dát podobu Bohu, andělům ...Tak vznikly démoni smrti. Pochopitelně plášť je důležitý. Skrývá to, co je uvnitř. To, co není vidět, to podstatné, skryté, tajemné, co není možné rozumem pochopit, samotnou podstatu smrti, její energii prázdnoty, nicoty. Jak chcete rozumově popsat prázdnotu a nicotu? Jakou jí chcete dát podobu? To nejde. Proto ten plášť.
 
Proč se lidé tak moc bojí smrti?
Jsou dva hlavní důvody.
První důvod je ten, že neví, co bude, až zemřou.
Zaniknu. Už nebudu existovat. Vše, čím jsem byl už nebude. Moje tělo nebude, tedy já nebudu. Pro náš rozum nepředstavitelné, nepřijatelné. Strach, panika z toho neznámého, nepochopeného, co není možné rozumově pojmout, uchopit.
 
Druhý důvod je ten, že i když nevěří, rozum jim říká, a co když? A i když se nám to za života zdá nemyslitelné, většina lidí se při umírání, na smrtelné posteli bojí, co bude. Kam půjdou? Kam odejdou? Kde zkončí? Dole, nebo nahoře? Co když jsem nebyl až tak dobrý a půjdu do pekla?
 
Na smrti není nic zlého, nic špatného.
Smrt je jen okamžik, ve kterém je naprostý klid. Opravdu.
My se doopravdy nebojíme smrti, ale umírání. Toho prosesu, který je před a který může trvat různě dlouho. Tedy bojíme se procesu - způsobu umírání. Ne samotné smrti. Náš rozum se tomu brání, odmítá to, protože to nechápe. Jaký klid? Když už nebudu.
 
Pro náš rozum je to něco nepřestavitelného, neví si s tím rady, nechápe to, nedokáže to pochopit, uchopit, vysvětlit, co to je ta SMRT.
Hledá, čeho by se chytil, jak by to mohl pochopit, vysvětlit sám sobě samotnou podstatu toho neznámého, co se nedá zadržet, podržet, vzít do rukou, protože je to něco, nad čím my lidé nemáme absolutně žádnou moc.
Smrt není možné ovládat. Není možné ji zastavit, podplatit, ukecat, aby mi ukázala, kdo je.
 
Je to pouze konec fyzického. 
SMRT = KONEC TĚLA - KONEC FYZIČNA, které už není potřeba.
 
Je to ten okamžik, ten krátký okamžik, kdy se duše konečně uvolní z této schránky, ve které sídlila a konečně je volná, svobodná. Maličkatý okamžik, kdy se vše zastaví a vy vše vidíte a vnímáte tak jasně, jako nikdy za života. Klid, kdy končí vše lidské, fyzické, pozemské, všechna ta fyzická a psychická bolest a trápení.
 
JE TO JEN KONEC ROZUMU, který v nás o všem rozhodoval a vše vyhodnocoval.
Který nám všechny vjemy zprostředkovával skrze tělo. Protože duše, když je v těle, k tomu, aby mohla s námi komunikovat, potřebuje tělo a rozum. To rozum nám říká slova JÁ JSEM. JÁ JSEM, PROTOŽE CÍTÍM. A cítím, protože mi to opět rozum překládá dle naučených pojmů. Uvědomuji si sebe sama díky rozumu.
 
No jo, ale co když umřu? Už nebudu mít mozek a rozum, který by mi řekl, že jsem. Který by mi zprostředkoval pocit, že jsem.
Když umřeme, umře i mozek a rozum přestane pracovat, vytvářet a zprostředkovávat nám vjemy - slova a myšlenky.
Jak mohu být, existovat bez rozumu? A jestliže ano, budu to stále já? Jak poznám, že jsem to já, když nemám rozum, který by si to uvědomil? Který by mi to řekl skrze myšlenku?
 
Věřte, že to budete stále vy a budete to vědět, že jste to vy i bez rozumu.
 
To, co nás dělá člověkem, lidskou bytostí, není rozum, ale duše.
To ona určuje kvalitu nás samých, jací jsme. To ona dává podněty rozumu a celému našemu tělu.
Bez této vzácné esence bychom byli pouze bezduché loutky, jenom biologické stroje.
Protože vše, každý náš okamžik, každá naše prožitá vteřina je vtisknuta do duše, je její součástí, je utvořena ze všech těchto okamžiků, je tím skutečným životem ona sama. Je z něho utvořena.
 
Duše je jako nehmotné, neviditelné zrníčko, matrice, kterou je prostoupeno celé naše fyzické tělo a do které se vše zaznamenává a ona s každou prožitou vteřinou roste, plní se tímto životem, stává se jeho součástí.
Duše je každá vteřina vašeho života.
Pro duši neexistuje čas a prostor. Ona vidí vše, každou vaši prožitou vteřinu najednou. Ona nepotřebuje rozum, aby jí to překládal. Ona tím je.
 
Duše potřebuje tělo pouze k tomu, aby se skrze něj plnila vjemy, prožitky - zkušenostmi a skrze tělo a rozum mohla tělu - nám dávat podněty a dostávat zpět podněty.
 
Víte, mozek a rozum jako takový si nic nepamatuje. Nikam si nic neukládá.
Vše, tedy to, čemu říkáme paměť, že si pamatujeme a máme strach, že o to přijdeme, když umřeme je totiž uloženo v duši.
Naše slova, každá naše emoce, která má specifickou energii a její název, protože duše ví. Ví, protože je z toho všeho utvořena.
 
V duši je vše. Mechanismy, naučené, slova, postupy, zručnost, nadání pro něco, vzpomínky - tedy každá prožitá a zaznamenaná, vtisknutá vteřina, vjemy a rozum si to pouze skrze propojení s duší, skrze vzájemný mechanismus, který proudí oběma směry, od duše k rozumu a od rozumu k duši vytahuje.
Rozum - my si z duše vytahujeme to správné slovo pro ten konkrétní okamžik, abychom se dokázali orientovat v tom, co se děje v nás, kolem nás a naše tělo mohlo jednat a konat.
 
My si myslíme, náš rozum si myslí, že to, co z nás dělá člověka, lidskou bytost je náš rozum a jeho schopnost rozumově uvažovat.
NE.
Bez duše by náš rozum neměl žádnou šanci.
Náš mozek a rozum by neměl kde brát podněty, z čeho brát, z čeho čerpat, protože on je pouze biologický počítač, který čte a zpracovává, vyhodnocuje podněty, pokyny v podobě energie od duše.
 
Nic bychom si nepamatovali. Nepamatovali bychom si vteřinu před. Nevěděli bychom, kdo jsme. Nevěděli bychom, co chceme a proč. Nevěděli bychom, jak se cítíme. Jen bychom byli tam, kde by nás někdo zanechal. Něvěděli bychom, kde jsme, co je kolem nás. Nic, prázdno.
Jen biologický stroj bez života, který je udržován atomatickým mechanismem uvnitř, aby vydržel co nejdéle.
Toto, že tělo funguje samo, automaticky, bez myšlenek, není život.
A náš rozum slouží k pohybu těla. Jen to motor pro tělo, který uvádí do pohybu sama duše.
Je to jednoduché.
Představte si, že vaše tělo je biologický stroj, složený a komplikovaný mechanismus z různých součástek, které pracují sami, nezávisle na vás, tak, jak je potřeba díky duši, která je centrem, kapalinou tohoto mechanismu a tato kapalina - duše proudí celým tímto mechanismem. Je v každé této součástce.
V tuto chvíli je to pouze stroj, který stojí na místě a duše, kapalina ho udržuje pohromadě skrze řídící jednotku - náš mozek a rozum. Ale tato řídící jednotka je v režimu útlumu, spánku. Jen udržuje stroj, aby se nerozpadl, aby nezrezivěl, nezadřel se, nerozpadl se. Duše dává tělu potřebnou šťávu, aby mohlo být a fungovat skrze byologické funkce.
 
Jak se stane, že se tento biologický stroj pohne?
 
Duše dá pokyn řídící jednotce - mozku.
Tomu se říká vůle.
Mozek tuto informaci projede přes rozum, který převede energii, impuls od duše na myšlenku skrze naučené pojmy uložené v duši a pošle ji do stroje a stoj vykoná tento příkaz, pokyn automaticky.
My jsme tento impuls od duše - NEHMOTNÉ převedli skrze řídící jednotku, skrze mozek a rozum NA HMOTNÉ, TĚLESNÉ, rozumové - na myšlenku, pokyn k akci, ke změně stávajícího stavu.
Tedy uvědoměním si skrze naučené a uložené v duši jsme dali pokyn své ruce.
Vezmeme do ruky předmět.
Tomu se pak říká rozhodnutí.
 
Duše tedy potřebuje tento biologický stroj a jeho řídící jednotku, mozek a rozum pouze k tomu, by se v tomto stroji mohla přemisťovat z bodu A do bodu B.
Aby mohla díky tomuto biologickému stroji cítit, jednat a konat.
Bez tohoto biologického stroje a jeho řídící jednotky, která vše převádí na známé pojmy, by nemohla nic vzít do ruky. Cítit teplo, zimu, slunce na kůži, pohlazení, energie druhých, pocity, emoce, zbírat zkušenosti v hmotném, skrze hmotné.
 
Zároveň s tímto náš rozum zaznamená změnu ve stroji, dostane zpět impuls od stroje - těla o této změně, řídící jednotka zaznamená pohyb, změnu a tuto změnu převede na slovo. Uvědomíme si tento pohyb skrze rozum a naučené slovo z duše.
 
A pak opět sama duše dá tělu pokyn, že je už čas vypnout tuto řídící jednotku a přestat ji a skrze ni udržovat v chodu stroj, tento biologický mechanismus - tělo. Už toto tělo není potřeba. Už ho nepotřebuje. Nepotřebuje zde být. Má vše, co potřebuje. A to si odnáší sebou tam, kam jde.
 
Tomuto momentu, tomuto pokynu duše k vypnutí řídící jednotky, která čerpá vše potřebné ke své existenci z duše a skrze duši se říká SMRT.
 
Řídící jednotka se vypne. Zůstane jen samotná duše, která je vším, co tento biologický stroj převedl na myšlenku a vtiskl ji do duše.
 
Takže, kdo ve skutešnosti jsme? Kdo v nás a z nás dělá to, čím jsme?
Tělo, rozum, nebo duše?
 
Proč se bát?  Čeho se bát?
 
Nic z toho, co jsme a kdo jsme v momentě vypnutí nezmizí.
 
Jen naše biologické tělo a jeho řídící jadnotka přestane dávat impulsy ke změně stávajícího a přestane vyhodnocovat, co se děje. Už to není potřeba.
Jen to již nebude hmotné, nebude se to projevovat skrze hmotu - myšlenku, vzpomínku, kterou si ukládáme do duše v podobě nehmotné energie - zkušenosti a z duše ji zase vytahujeme - vzpomínáme skrze rozum, který tuto nehmotnou energii předádí na hmotu - myšlenku, slova, věty ......
 
Zůstane pouze neviditelná energie, naše duše, samotná podstata nás samých, která v sobě nese úplně vše, každou vteřinu našeho života, každou myšlenku, pocit, emoci.
Ona sama je tím životem, svědkem a účastníkem a tělo již k tomu nepotřebuje. Nepotřebuje k tomu, aby byla, věty, slova, myšlenky.
 
Co si myslíte, že je Alzhaimr?
Řídící jednotka, hardwar - mozek funguje bez účasti softwaru - rozumu  - programu, který vše překládá.
Duše nemá jak, skrze co s tělem navázat spojení a dávat tělu impulsy, navigovat ho. Mozek sice tyto impulsy dostává, přijímá, ale neví si s nimi rady, nezná je, neví, co znamenají. Neumí je přečíst.
Pro mozek je to jen šum.
Chybí softwar, program, který to umí číst, tedy náš rozum. Tento softwar je buď vypnutý, nebo porouchaný. Není jak a skrze co vytáhnout z duše tu správnou informaci, slovo, pokyn a přiřadit ji impulsu - energii od duše..
Řídící jednotka - mozek bez účasti rozumu, pouze zabezpečuje skrze duši základní fungování těla. Udržuje skrze duši a biologické, základní a automatické funkce tělo na živu.
Co chybí, co je porouchané, je ta část řídící jednotky, která dokáže číst a překládat impulsy - energie od duše a převádět je na slova, věty, pojmy, obrazy. Z nějakého důvodu část mozku přestane mít přístup k informacím, vzpomínkám duše.
 
Jak vidíte, duše je tím hlavním, tím nosičem všeho, všech informací. V ní je vše uloženo. Vše, co známe, vše, co víme. Ne v mozku, ne v rozumu a v jeho paměti. Rozum, ani mozek žádnou paměť nemá. Rozum nám to vše v nás i kolem nás pouze tlumočí od duše.
Rozum je pouze program na biologické bázi.
 
Tak čeho se bát?
Pouze se vypne software, prostředník mezi duší a tělem, který ovládá tělo. Program, biologický program.
To podstatné v nás a z nás zůstane.  Jen už to není vidět.
 
A SMRT?
 
Jednou jsem se s ní setkala.
Bylo to za zvláštních okolností, kdy jsem pomáhala jedné své velice dobré kamarádce, která na tom byla zdravotně velice špatně.
Stále jsem kolem sebe cítila energii. Byla všude kolem mě. Trochu mě to rozčilovalo. Posílala jsem to pryč, ale stále to kolem mne bylo, ať jsem dělala, co jsem dělala.
Tak jsem zavřela oči a vnitřním zrakem, skrze duši jsem se podívala, co to je.
Objevila se předemnou postava, která byla celá černá.
V duchu jsem se zeptala, co po mě chce.
Postava se ke mě přiblížila. Zírala jsem na ní a hlavou mi problesklo slovo SMRT.
Zároveň s tímto uvědoměním si, co vidím mi tam naskočil strach. Jen na krátkou chvíli, ale byl.
Měla jsem strach, že SMRT je tam kvůli mé kamarádce a té již nezbývá moc času.
Srovnala jsem si své myšlenky a přijala, smířila se s tím, že i toto je možné, že nastal čas mé kamarádky.
Strach zmyzel.
 
Stála předemnou postava. Byla celá zahalená v černém plášti s velkou kapucí, ve které nebylo nic. Žádná tvář, jen nekončící temnota, prázdnota, která šla někam dál, do prostoru a bylo v ní úplně vše.
Stála předemnou úplně klidně, vzpřímeně.
Šla z této postavy obrovská síla, která se nedá slovy popsat. Bylo v ní úplně vše.
Láska, pokora, bolest, smíření, pochopení, odevzdání, nevyhnutelnost, naděje, hrdost, obrovská vznešenost, uvědomění si, touhy a příní, něha i tvrdost, osud, koloběh konce a začátku, tmy a světla.
Energie, ve které je úplně vše, co kdy všichni ti lidé, co se s ní setkali v tom jednom malém okamžiku její přítomnosti, kdy pouze udělala to, co je jejím úkolem a posláním, cítili.
 
Ona nám dává obrovský dar, kterému jako člověk - lidé nerozumíme a nechápeme.
Dar svobody. Dar volnosti. Dar osvobození se. Dar pochopení. Dar konce, aby mohl být nový začátek. Nový život. Nový koloběh života. Bez ní by se nic nemohlo měnit a změnit. Bez ní by nebylo nové, svěží, mladé, silné, plné síly a energie, chuti do života, chuti žít. Ona pouze pomáhá, plní úkol měnit staré v nové.
 
Žádné zlo z ní nevyzařovalo. Žádné zlo tam nebylo, jen klid a já jsem v tu chvíli vnímala a chápala, čím doopravdy a ve skutečnosti je. Její skutečnou podstatu a její skutečný úkol.
 
Pocítila jsem k ní obrovskou úctu, respekt a lásku zároveň.
Poklonila jsem se jí a ona se poklonila mě.
Teď teprv mohla proběhnou vlastní konverzace mezi mnou a jí. Byli jsme si v tuto chvíli rovny.
 
Přišla, protože potřebovala s něčím pomoci.
 
Ještě chvíli pak zůstala. Bylo potřeba, abych i já ji přijala jako svoji součást. Že je mou součástí. Vždy jí byla, je a vždy jí bude, dokud jsem člověkem a mám fyzické tělo.
 
Stála jsem pod oblohou plné hvězd.
Vnímala jsem ten prostor, nekonečnost kolem sebe, plná lásky jak k sobě, ke svému tělu a své duši v něm, která je nesmrtelná, tak i lásky k životu, lásky a pochopení, že není možné tento stav, toto mé tělo udržet napořád.
 
Děkuji jí, že je. Že díky ní se mohu vrátit domů a stát se tím, čím ve skutečnosti jsem. Láskou.