DUCHOVNO
Dnes se zaměříme na slovo duchovno. Podíváme se na to, co toto slovo znamená z pohledu myšlení lidí, tedy jak toto slovo chápou a skrze co ho chápou a co je to doopravdy.
Je duchovno a pak je být duchovním. V tom je obrovský rozdíl.
Duchovno je obecně soubor určitých pravidel, vysvětlovaných skrze různé poučky, různé výrazy, různé techniky a různá moudra druhých.
Skrze vysvětlení, co je co, skrze dělení vlastností na ctnostné, kladné a na záporné, na dělení člověka na různá těla, dělení vesmíru na duchovní a neduchovní, na dělení hmotný a nehmotný, na nebeský a pozemský, na člověka a na duši, na Boha, anděli a na Ďábla a anděli. Na jing a jang, co znamená jing, co znamená jang, na čakry, na dráhy, na oblasti, na různé léčivé energie a techniky, přísně dodržované postupy, které někdo vymyslel a tak dále. Je toho mraky a mraky, kdy někdo přijde s něčím novým, zarušeným, co vám pomůže se duchovně povznést, když tomu porozumíte. Porozumíte těm správným výrazům, co znamenají, skrze staré poznatky a spisy o duchovnu. Tedy o schématu, ze kterého se duchovno skládá.
Je to sbírání informací o tom, co je co, co to je, kde to je a co to znamená. Informací, které někdo napsal. Ve chvíli, kdy o tom přemýšlel, chtěl tomu porozumět, pochopit skrze nějaké schéma, posloupnost, dal tomu svůj význam, své myšlenky, své pochopení a to pak presentoval jako čistou pravdu. Že on to pochopil. On dosáhl stavu osvícení. On se stal díky tomu duchovní bytostí. A my mu to věříme, protože o tom tolik ví, umí to pojmenovat, umí o tom psát, mluvit, použít správný výraz, zařadit ho na správné místo. Jak to má být, jak to má vypadat, jak je to jediné správné.
A my hltáme svým rozumem každou tuto moudrost. Každou jeho poučku. Každou jeho myšlenku v domění, že i my tomu porozumíme a stane se z nás duchovní, osvícená bytost. Když tomu porozuměl on skrze slova a schéma, tak tomu porozumím i já. A když tomu porozumím, stanu se duchovní bytostí stejně jako on.
Jenže my nevíme, zda byl opravdu duchovní bytostí. A jakým způsobem se jí stal.
My si to pouze myslíme, protože o tom tak dobře píše, rozumí tomu, má v tom jasno, jak to má být, jak to má vypadat. Takže když vím, jak to má vypadat, tak to ze mne dělá automaticky duchovní bytost.
Již ale nikde není napsána pravda o životě tohoto myslitele. Tohoto duchovního učitele. Tohoto osvíceného. Jak skončil. Viz OSHO, který nedopadl zrovna moc dobře, že? Jak je to možné, když byl tak osvícený.
Není nikde napsáno, jak k tomu dospěl, skrze co. Jaké chyby udělal. Jak se s nimi vyrovnal. Není nikde napsáno, jak se vyvíjel, skrze co se vyvíjel. Jak se jeho pohled, názory a poznání měnili. Je zde zachycen jen jeden okamžik, kdy vzniklo jeho dílo. Kdy si myslel, že ví. Že tomu rozumí.
A co jeho obyčejný život? Jak žil? Jak jednal, myslel a konal v běžné situaci?
Jak si poradil on sám se svými negativními vlastnostmi. Svými touhami. Jak reagoval na druhé. Jak si poradil s reakcemi, vlastnostmi a emocemi druhých vůči sobě? Jak si poradil s překážkami, když se mu něco nedařilo? Jak si poradil se svými myšlenkami, které tam vznikali? Jak na něj reagovali druzí? Opěvovali ho? Vynášeli do nebes? Upínali se k němu? A jak si on poradil s touto energií? Ustál ji, neustál? Považoval se za vyjimečného, osvíceného? Odkud bral své vědomosti? Své znalosti? Kdo mu radil? A jak se to promítlo na lidech kolem něj? Jakou energii jim dával? Ví to někdo? Ne. Jen se to domníváme na základě vyprávění druhého, který si celý příběh upravil na krásnou pohádku, kde není v obyčejném člověku žádné zlo, žádná negativní myšlenka, žádná negativní emoce, žádná negativní vlastnost, jen vše kladné.
To, že si emoce a vlastnosti rozdělím na kladné a záporné skrze rozum - schéma je jedna věc a druhá je, když je cítím uvnitř. V tom mi žádné rozdělení nepomůže. Prostě tam ta emoce je. A je jí úplně jedno, jestli je dle rozumu kladná, nebo záporná.
A jediné, co udělá náš rozum je, že si skrze toto schéma uvědomí, zařadí tuto emoci do záporných emocí a řekne si, hele, to je záporná emoce. A protože je záporná, tak je tím pádem špatná a nemá tam co dělat.
Co uděláme? Co udělá náš rozum?
Nahradí ji myšlenkou na kladnou emoci. Rozum nás touto myšlenkou, tedy my sami sebe přesvědčíme, že tam ta záporná emoce již není, my jsme ji nahradili tou kladnou, protože jsme si to přáli. Dáme sobě iluzi kladné emoce, zatímco ta záporná tam dál je a vyčkává na svou příležitost, kdy se opět objeví a projeví. Ve větší síle a intenzitě, než před tím, posílena opět naším uvažováním, myšlenkou a reakcí na to, co se děje teď a tady. A my zase uděláme to samé. Stále dokola.
A to jen pro to, že si myslíme a jednáme podle něčí moudrosti, jak to má být, jak to má vypadat. Jací máme být. Kladní, klaďasové.
My si myslíme, že když tomu budeme rozumět, tak budeme vědět, jak se chovat, co udělat, jak reagovat, abychom se vyhli negativním emocím. Budou z nás vycházet pouze kladné emoce, projeví se pouze kladné vlastnosti, které někdo popsal a vyjmenoval jako kladné.
Myslíme si, že když to budeme vědět a díky tomu vědění to budeme rozlišovat, budeme si na to dávat pozor, hlídat se, budeme se snažit o to kladné, že se skrze toto vyhneme negativním emocím. Zmyzí naše negativní vlastnosti a my se staneme duchovními.
Když budu dělat to a to, protože tomu rozumím, chápu, proč to mám dělat, protože jsem si o tom přečetl, budu duchovní.
Tedy ideálem, po kterém touží náš rozum a ego. Ideálem, který nikdy nechybuje a vždy ví. Ideálem, který jedná a koná pouze skrze kladné vlastnosi a kladné emoce. Které ovšem vymyslel opět náš rozum.
Je dobře přemýšlet o emocích. Je dobře si o nich něco přečíst, číst odborné knihy o psychologii, kde jsou tyto emoce dopodrobna popsány a vysvětleny. Abychom jim porozuměli. Porozuměli tomu, jak která emoce pracuje, jak vzniká, jak na nás působí, jak skrze ní reagujeme a na co takto reagujeme. Co jí předchází, co ji vyvolává a co dělá s naším tělem. Kde se usazuje a jaké nemoce a problémy tím spouští. Knihy o psychologii, o vlastnostech, co která vlastnost zmanená a čím je zastoupena, skrze které emoce se projevuje, jaké nemoce tělesné či psychické tím vznikají, co se tím spouští v těle. K jakému procesu v těle dochází a proč. Toto nám velice pomůže, když hledáme odpovědi na své zdravotní problémy.
Porozumět tomu, co se v nás děje. Co se děje v naší hlavě a následně v našem těle.
Ne nějaké duchovní nauky. Ty nám pouze pomáhají okrajově, až v momentě, kdy porozumíme sobě. Co se to k sakru v nás děje?
Proč myslíte, že tomu váš rozum, vy sami chcete a potřebujete rozumět? Proč tomu potřebujete dát řád, posloupnost, náboj kladné, záporné. Kdo ve vás má potřebu tomu rozumět a proč?
Vaše ego to potřebuje. Aby si připadalo moudré, vyjímečné, aby mělo kam sahat, aby bylo připravené na to, co přijde a vědělo. Na všechny varianty, které se mohou objevit, na všechny překážky a aby vědělo, co má v tu chvíli udělat skrze tento řád, který někdo vytvořil. Jednoduše řečeno, váš rozum, vaše ego, vy, sbíráte všechny možné informace, aby jste se jistili dopředu. Chcete být duší, která ví. Váš rozum, vaše ego, vy, chcete být duší. Zastoupit duši. Vyhodnotit bez duše.
A když toto vše splníte, budete vědět jak to funguje, stanete se duchovní. Budete duchovní. Všechny tyto nasbírané vědomosti, uložené v rozumu, paměti rozumu vás vynesou nahoru, do vyšších vibrací. Rozum vám zvýší vibrace?
Nebo se vám zvýší skrze duši? Skrze pochopení své duše, své minulé životy, její životy, vaše životy, vaše a její společné příběhy, kdy jste se rozhodovali, činili volby skrze emoce a motivy, kterým nerozumíte a máte je pochopit. Příčinu toho, proč jste tak jednali. Na jaký popud rozumu a pocit, vzpomínku duše.
Vůbec vám nedochází, že tímto způsobem, skrze rozum a nasbírané informace se z vás duchovní bytost nikdy nestane. Jen si na ní budete hrát skrze tento řád, skrze tato slova, skrze rozumový význam techto slov. Budete díky tomu v sobě potlačovat a odmítat své negativní vlastnosti a emoce, protože jsou špatné a nemají ve vás co dělat. Budete je potlačovat rozumově. Jenže ony nezmyzí. Proč? protože jsou naší součástí. Nemůžeme je potlačit, odmítnout, dělat a předstírat, že tam nejsou.
To není duchovní. Duchovní poznání. Poznání skrze duši.
My pouze praktikujeme různé teorie duchovna, o duchovnu, skrze rozum a ego, jak by to mělo být.
Jak si to myslí náš rozum a ego, tedy my, bez účasti duše.
My se stále snažíme dosáhnou výšin, dostat se nahoru skrze rozum, skrze rozumové pochopení. Čím více budu vědět, čím více o tom nasbírám, myšlenek druhých, čím více tomu budu rozumět rozumově, myšlenkově, sestavením myšlenek do správných vět, názvů, schémat a rad, tím rychleji se stanu duchovním. Rozum mě dostane nahoru. Rozum a vědomosti mě vynesou nahoru a já budu vědět, stanu se duchovním.
A kde je prožitek? Kde je v tomto váš běžný život? Vaše emoce a vlastnosti, které se projevují v každé vteřině a v každé vaší myšlence? Copak lze zastavit myšlenky? Lze zastavit emoce? Lze je přeměnit přáním si? Že si přáním rozumu nahradím jednu emoci druhou? Zápornou za kladnou? Tomu opravdu věříte?
Mnoho lidí si vlastně ani neuvědomuje, kolik myšlenek jim během jedné minuty projde hlavou. A už vůbec si neuvědomují, na jakém základě tyto myšlenky vznikají. Co je spouští, co je vytváří a proč.
Vjem fyzický - pohled, dotyk, vůně, zvuk, vjem nefyzický - energie druhého, jeho nálada, emoce, myšlenka a toto vše vyhodnocuje náš rozum a spouští programy - vzpomínky rozumové, rozumovou paměť, tak vzpomínky duše - nevědomé pocity a toto vše pak opět vyhodnocuje náš rozum ve spolupráci s našimi vlastnostmi do výsledné podoby, která se pak projeví skrze myšlenku, na kterou se naváže příslušná emoce dle toho, jak se v tu chvíli cítíme. Oběť? Hrdina? Zachránce? Lidumil? Křivdí mi.
Já mám pravdu. Já jsem v právu. Cítím se napaden. Cítím se ohrožen. Mám strach, že to pozná. Mám strach, že mě nebude mít rád. Co si o mě myslí? Jak to vlastně myslí? Mám ho požádat o pomoc? Je to blbý, nebo není? Proč ta paní tak vypadá? Já vypdám líp. To bych nikdy neudělala. Musím to udělat. Musím být hodná. Musím splňovat, aby mě přijali. Musím být dokonalý. .........
Toto vše vám stále a dokola běží hlavou celý den. Samé nesmyslné otázky a odpovědi, kdy se zabýváte sami sebou, jak by to mělo být, nebo řešíte druhé, jak by to mělo být.
A pak sami sebe trestáte za tyto myšlenky a emoce, protože to je fuj. A já to fuj nechci, tak to nahradím tím pěkným, opět myšlenkou a tím pádem jiným fuj, které jsem nepochopil. Protože ty emoce nezmyzí jen pro to, že to chceme a naše vlastnosti se nezmění jen pro to, že to chceme.
Změníme to pouze tím, že budeme mít pod kontrolou své myšlenky. Budeme třídit myšlenky na myšlenky - že je to potřeba teď a tady se tím zabývat, protože nám to dělá problém, ubližuje nám to a na základě toho jednat a konat v souladu sama se sebou, ne uspokojit druhé a tím něco získat
- myšlenky zbytečné typu - chci, měl bych, budu, musím, co oni, jak to mají oni, jak to dělají oni, abych sám sebe ubezpečil, že to dělám správně skrze reakci druhých
Toto je cesta. Pracovat na sobě. Zjistit, na co myslím a proč na to myslím. Co cítím a proč to cítím. Co to vyvolalo. Co chci vědět a proč to chci vědět. Co mi to přinese, když to budu vědět. Jak mi to pomůže v běžném životě, v mém chování, v mém způsobu myšlení, v mém prožívání.
Zbaví mě toto učení negativních vlastností? Tím, že tomu budu rozumět? Zbaví mě toto učení negativních emocí?
Naučí mě toto učení, jak žít skrze pokoru? Že ji budu v sobě, k sobě i k druhým mít, cítit?
Naučí mě toto učení, jak žít skrze sebelásku? Že ji budu v sobě, k sobě i k druhým mít, cítit?
Naučí mě toto učení, jak žít skrze sebeúctu? Že ji budu v sobě, k sobě i k druhým mít, cítit?
Naučí mě toto učení, jak žít skrze sebehodnotu? Že ji budu v sobě, k sobě i k druhým mít, cítit?
Naučí mě toto učení porozumět pocitu, pocítit a uvědomit si skrze pocit, co jsou tyto emoce? Zavnímat je v sobě a porozumět tomu, jak se projevují skrze mé chování? A budu schopen se takto vnímat? Vnímat sám sebe skrze tyto emoce a jednat skrze tyto emoce bez přetvářky? Přirozeně?
Žádné učení světa vás tomuto nenaučí. Žádné takové duchovno, duchovní principy, učení a jejich dodržování vás tomuto nenaučí. Že skrze tyto duchovní principy a praktiky takto budete automaticky žít, když to pochopíte rozumem a rozumově tak budete žít, protože to chcete.
Tomuto vás naučí jen sám život. Jen skrze život a skrze naši konfrontaci s našimi myšlenkami a situacemi jsou prověřovány tyto hodnoty v nás.
Jen skrze zažité a prožité námi samými, skrze naše vlastní zkušenosti, skrze naše vlastní reakce na situaci, skrze naše vlastní emoce a pocity, které u toho cítíme, skrze naše vlastní myšlenky, kdy si uvědomíme, proč je tam máme. Že se bráníme a tím ubližujeme ze strachu. Že ubližujeme ze strachu, aby nám nebylo ublíženo ....
Jen rozpoznáním skutečného motivu svých myšlenek a emocí, na co myslíme a proč, proč se tak chováme, proč tak jednáme, proč tak reagujeme a pochopením tohoto motivu, co se za ním skutečně skrývá - náš strach, touha po lásce, touha vlastnit, touha ovládat .... a čemu mě to má naučit, jedině tímto to můžeme změnit. Můžeme se změnit. Jedině sami skrze sebe. Jedině skrze špatné zkušenosti, kdy již víme, že takto ne, že toto ne, toto nám ublížilo.
Zde jsem šel sám proti sobě a proti tomu, jak jsem to cítil. Zde jsem nedal na svou intuici. Zde jsem se zpronevěřil své pravdě, svým hodnotám v sobě. Zde jsem dal na radu druhých. Poslechl jsem svůj rozum a ego. Poslechl jsem svůj strach.
Toto jsou naše zkušenosti, které prověřují naše hodnoty v nás. Jak jsou v nás ukotveny, jsou naším bohatstvím, naší součástí. S tímto jde ruku v ruce sebeláska, kdy po takové zkušenosti si z toho vezmeme ponaučení a při nové situaci reagujeme jinak.
Sebeláska znamená , že nepřemýšlíme a nerozebíráme to zpětně rozumem, co kdyby, netrestáme se za to, jak jsem se rozhodli. Prostě se to stalo a je to má zkušenost, kterou již není možné změnit. Muhu ji změnit až v situaci, která teprve nastane. Tam si na to vzpomenu. Tak proč to řešit? Řešit to chce pouze váš rozum, aby byl dopředu připraven. A řeší to tím co když, co kdyby. Tímto rozumovým zpětným vyhodnocováním situace, co když, co kdyby se zároveň trestáme za to, že jsme se rozhodli špatně. To není sebeláska, ale sebetrestání. Tímto postojem k situaci, která již proběhla a je minulostí, skrze sebelásku k sobě, kdy si odmítám skrze myšlenky na minulé ubližovat, trestat se, přichází smíření se sama se sebou a svou minulou reakcí. Tedy smíření a pokora. Přijmutí.
A skrze sebelásku, smíření, pokoru a přijmutí přijde sebehodnota a sebeúcta sama k sobě. Kdy jednám a konám sám za sebe, v souladu sám se sebou a s těmito hodnotami sám v sobě a k sobě.
Na toto, tyto vlastnosti pak navazuje další vlastnost, respekt. Respektuji druhé. Respektuji jejich volbu, jejich způsob myšlení, jejich pravdu, jejich způsob života, jejich cestu. Nenutím je se změnit. Není u mne potřeba je zachránit právě díky respektu, smíření a přimutí. Není u mne potřeba, aby mne milovali. Není u mne očekávání. Není u mne lpění na výsledku.
Jak vidíte, všechny tyto vlastnosti pracují společně, dohromady jako jeden celek, kdy se máme rádi, skrze sebelásku.
Sebeláska není o tom, že pojedu na vlně kladných vlastností a kladných emocí.
Sebeláska je o tom, že dokáži druhému říci ne, pokud to tak cítím. Že se dokáži postavit sám za sebe i když vím, že se to druhému nebude líbit. Že ho to bude bolet. Že udělám rozhodnutí sám za sebe, které mne bude bolet, ale vím, že je to správné. Že řeknu to, co mám bez vysvětlování a obhajování, proč. Že věřím svému rozhodnutí, že je správné, bez pochyb. Není u mne potřeba druhému ublížit, ponížit ho, vlastnit ho, předělat ho. Respektuji jeho volbu, ale nenechám se jím, touto jeho volbou vydírat, tlačit tam, do situace, kde mi není dobře. To je zase má volba. Mé rozhodnutí.
Toto vás žádné duchovno nenaučí tím, že tomu budete rozumět. Porozumíte jen skrze prožité, skrze sebe, skrze své pocity a své vlastní hodnoty sám k sobě. Jak dalece se máte rádi jako lidská bytost.
Ne jako někdo, kdo má jméno, postavení, národnost, pohlaví, duchovní učení, náboženství, duchovní hyerarchii - učitel, léčitel, terapeut, průvodce, že jsem člověk ...
Ale jako lidská bytost bez identity, bez nálepky - názvu, třídění, rozlišování.