DUŠE - NAŠE MUNULÁ JÁ

Dnes je každý druhý expetr na duše, minulé životy, odvádění duší.

Já jsem toto napsala hlavně kvůli všem těm ezo lidem, kteří píší o tom, jak pomohli odejít duším. O těch portálech, co otvírají, jak je někdo čistí od energií, vzpomínek, emocí, skutků a ony pak čisté, jako lilie projdou .....

To je přesně to, co nám našeptává temnota. Že to někdo udělá za nás.

Tak jako nám TEMNOTA našeptává, že víme, že to umíme, smíme, rozumíme, můžeme je osvobodit, vysvobodit, zbavit je jejich svědomí, jejich zkušenosti bez toho, aby pochopili, v čem celá ta hra lidské bytosti spočívá a čemu nás má naučit.

Pokud se někde něco děje, něco negativního, hned každý ezo človíček přispěchá na pomoc, začne pomáhat. Protože z pohledu lidského rozumu zde to negativní nemá co dělat.

A tak z pozice našeho ega a rozumu začneme tomu negativnímu určovat, kde smí být a kde nesmí. Protože my to víme nejlépe, že?

Takže, milí zlatí, vy všichni, co si myslíte, že víte, víte úplný kulový.

Tento svět, nehmotný svět, svět energií na úrovni duše se neřídí lidským řádem, lidskou – rozumovou pravdou, lidskou spravedlností.

Že se vše bude dít a odvíjet od toho, jak vy to chcete. Jak vy si myslíte, že to má být.

Tento svět, jak hmotný, lidský,tak nehmotný, duchovní je utvořen ze dvou základních energií. Světla a tmy.

Tak to je.

Bez jedné energie by nebyla, nemohla existovat ta druhá.

Je to půl na půl.

V našem lidském, rozumovém podání je Světlo láska – pravda a Tma je zlo – lež.

Světlo náleží duši. Tma náleží hmotě - egu – emocím a jejich vyhodnocování na základě rozumu. Naučeného.

Z těchto dvou energií jsme my lidé zde na zemi utvořeni. Duše – láska a hmota - tělo + ego a rozum.

Zde, ve hmotě, když jsme hmotní, tedy naše duše dostane tělo, převládne hmota nad nehmotou. Duše zapomene, kdo, co a čím ve skutečnosti je. Ztotožní se s naším myšlením, s hmotou a myslí si, že je hmota. Myslí si, že je hmotná. Že ona sama je to hmotné tělo. Zapomene na to, co ve skutečnosti je.

Proč? Čím a jak se to stane?

Duše jako taková nemá nad naším rozumem žádnou moc. Ona namá jak ovlivnit, na co myslíme, jak myslíme a proč tak myslíme. Ona nemůže, nemá jak jít proti naší vůli, proti našemu rozhodnutí, které činíme na základě rozumu a ega.

Vezměte si, že vy se pro něco špatně rozhodnete, že to tak chcete a nějaká neviditelná síla by vám v tom zabránila. Což o to, bylo by to fajn, jenže … Těch momentů, kdy činíme špatná rozhodnutí na základě ega a rozumu, že si myslíme, že víme, kolik jich za den uděláme? To bychom se nehli z místa. A za druhé, nic bychom se nenaučili, pokud by nám v této naší zkušenosti poznat, co je pro nás dobré a co není, stále někdo bránil, aby nás uchránil před bolestí ze špatného rozhodnutí.

Co tím chci říci?

Tmu my lidé chápeme a vnímáme jako zlo, protože nám způsobuje bolest. Ale ta tma a zlo v nás nás učí rozeznat právě tmu od světla. Bez ní bychom v sobě nemohli do světlo nalézt, objevit.

Tma – zlo je důležité pro náš duchovní vývoj.

Tmu je potřeba respektovat, že je stejně důležitá, jako světlo. Že zde plní svůj úkol. Dělá přesně to, co má.

Vede nás ke světlu.

A my nemáme žádné právo určovat, zda zde smí být, nebo ne. Kde smí být a kde ne. V kom smí být a v kom ne.

Natož s ní bojovat skrze lidský rozum a ego.

Boj vytváří energii boje, která náleží temnotě. Takže do finále naše vlastní temnota v nás bojuje s temnotou, které se tak bojíme a tím tu temnotu sami vytváříme a dáváme jí sílu. To my s ní sami v sobě bojujeme a utíkáme před ní tím, že ji odmítáme, namísto toho, abychom hledali, co nám ukazuje. Co nám o nás říká. Skrze co a na co nás dostává.

Na naší touhu, být dokonalí. Bez chybičky. Být jen dobří. Vědět a znát.

Když budu vše vědět a znát, neudělám chybu. A tak se neustále honíme za rozumovou dokonalostí, tou představou našeho ega, jak ono si tu dokonalost představuje a jak díky ní budeme žít. Bez problémů, komplikací, bolesti, rozhodnutí a nesení důsledků.

Čím víc se o to snažíme, tím více děláme chyby a špatná rozhodnutí. Odmítáme si přiznat, jací jsme. Kličkuje před vlastní temnotou v nás.

Děláme, že není.

Myslíme si, že když budeme pomáhat druhým, budeme dělat jen to, co považuje náš rozum a ego za to kladné, dobré, dokonalé, budeme ustupovat, soucítit, necháme si vše líbit, potlačíme své negativní emoce, protože ty do dokonalosti nepatří, budeme se usmívat a ukazovat druhým, jak jsem ve všech ohledech dokonalí, tak ta temnota v nás zázrakem zmizí, rozplyne se?

Zákon rovnováhy je : když je moc cukru, tedy my ten cukr vytváříme uměle, rozumově, vzniká v nás tím i opak, stejné množství octa.

Jen my ho rozumově popíráme a děláme, že není.

Když se lidé hromadně modlí za dobro a vysílají dobro, zákonitě tím jinde vytváří stejnou energii zla. To je zákon rovnováhy, který se neřídí lidským rozumem. Jen se tímto způsobem tyto dvě energie vyrovnávají.

Když zemřeme, není to tak, že automaticky odejdeme do světla.

Odejdou pouze ti, co se smířili se svým životem. Přijali ho, odpustili si, odpustili druhým a požádali ty, kterým ublížili, za odpuštění. Tak říkajíc si uklidili ve své mysli z lásky k sobě.

Ti ostatní zde zůstávají.

Proč?

To ví pouze oni. Drží je zde jejich vzpomínka na toho, kým byli. Oni jím stále jsou. Jejich duše si stále myslí, že má tělo, že je člověk. Myslí jako člověk. Má vše, jako za života. Rozum, ego, vzpomínky, křivdy, touhy, ambice, touhu po pomstě, zlost, nenávist, strach ..... To lidské, rozumové, co jí nedovolí se toho pustit. A stále rozumově hledá, skrze toho, kým byla, protože si myslí, že jím stále je, jak se z toho dostat. Jak to vymyslet, aniž bychom museli čelit pravdě a svým rozhodnutím. Bojíme se, že budeme potrestáni za to, co jsme udělali.

A tak děláme úplně to samé i po smrti, jako za života.

Hledáme, kdo nám s tím pomůže. Kdo nás toho zbaví. Kdo to za nás vyřeší. Utíkáme sami před sebou. Odmítáme pravdu o nás.

No a co udělá temnota? Energie temnoty?

Skrze naší mysl, naše myšlenky nám nabídne řešení.

Jednoduchou cestu, jak se vyvléct ze své vlastní odpovědnosti za svá rozhodnutí, přiznat si skutečnou pravdu, skutečný motiv, proč jsem to udělal, utéct od pravdy o sobě a přehrát ji na někoho jiného.

TO ONI. ONI ZA TO MOHOU. ONI MĚ K TOMU DONUTILI.

Protože toto moc bolí. Jak za života, tak i po smrti. Přiznat si, jaký ve skutečnosti jsem. Přiznat si to a odpustit.

No, jenže tím to ještě nekončí. Tím, že umřeme, to nekončí.

Hra pokračuje dál i po smrti. Úplně stejně, jako za života. Se stejnými pravidly, jako za života. Stejné chování, stejné myšlení. Stejné energie, světlo a tma. Dál sami sobě ubližujeme úplně stejně, jako za života. Jako za života, nevidíme světlo.

Utíkáme před temnotou tím, že jí nasloucháme a necháváme si od ní samotné radit, jak před ní utéct.

Děláme to za života a děláme to i po smrti.

A myslíme si, že nám pomůže odejít, když jí vyhovíme. Ona nás z toho dostane, vysvobodí, obejde zákon rovnováhy a spravedlnosti.

Proč by to dělala, když jí tak dobře sloužíme.

Nehledě na to, že tento zákon platí i pro ni. Ona se nemůže stát světlem. Ve světlo ji můžeme proměnit pouze my sami, že se pro něj rozhodneme skrze lásku k sobě. Přestaneme utíkat.

Vše je stejné, jen my lidé, co jsme živí, to nevidíme.