Je možné cestovat mimo naše tělo?
Je rozdíl mezi spontánním, samovolným opuštěním těla bez rozumu a tím, kdy to chceme, dáme rozkaz, příkaz rozumem - myšlenkou.
První je přirozený stav, který se děje sám přesně tak, jak má, bez účasti myšlenky - pokynu k akci rozumem.
My sami sebe nevidíme, nevidíme své tělo, ani duši. Není to možné.
Jen jsme a vše vnímáme skrze naše vědomí.
Tedy naše duše je stále v nás, nikam neodešla. Jen nás, tedy sebe skrze sebe napojí na naše vědomí, tedy na jakési její vyšší pokračování, jemnější vibrace, které jsou její součástí.
Toto je bezpečné a nic nám nehrozí. Jen jsme a jen sledujeme děj kolem sebe.
Tento stav přichází samovolně, samovolný a plynulý přechod bez snažení se. A je možný pouze tehdy, když se naučíme meditovat, tedy mít úplně prázdnou mysl bez myšlenek, pocitů a emocí.
Nic nečekáme, nic nehledáme. Jen sledujeme bez rozumového uvažování o tom, co to je.
Pak k nám může přijít přesně a pouze jenom to, co má. To, co je potřeba.
A pak máme to, čemu lidé říkají strální cestování.
Toto se děje na základě rozumu, mysli, myšlenky, že chceme.
Dáváme k tomu příkaz skrze rozum a myšlenku.
V této chvíli to chceme a tím chtěním vytlačíme ze svého těla duši, ona dostrane příkaz od rozumu, od nás a bohužel nic jiného jí nezbývá.
Proto ten pocit v hrudi, který to provází a který je ze začátku nepříjemný. Protože ona nás opustit nechce. Nechce být mimo své tělo.
V tuto chvíli to má pod kontrolou a v režiji náš rozum. Podle toho, co se naučil, co si přečetl, jak to má vypadat i skrze napojení se na myšlenky všech dalších lidí, na kolektivní vědomí a na jejich zážitky a myšlenky.
V podstatě se vše děje tak, jak si to rozum představuje, jak si myslí, že to má být.
Rozum nám k té duši dá i tělo, naše tělo, takže se vídíme, jak vypadáme, co máme na sobě.
A opět rozum cpe a posílá duši tam kam on chce na základě představ, tužeb, nebo nevědomých strachů v nás. Do vymyšlených světů, vymyšlených realit, vymyšlených dimenzí, na jiné planety, které si náš rozum vymyslel a kdy prožíváme vše úplně stejně, jako když máme sen.
Vše je reálné, skutečné a my jsme tam jako fyzická osoba, co cítí, slyší, mluví, jedná a koná.
Duše se ocitá a je chycena ve fantazii našeho rozumu. Vymyšleném světě naším rozumem.
Toto je pro duši a tím i pro nás, naše fyzické tělo velice nebezpečné.
Duše je mimo, tudíž naše tělo je volné pro někoho jiného.
Duše se může v některé té fantazii - bludu rozumu ztratit, uvěřit jí, nebo se zaseknout a nemusí se vrátit.
Může být chycena, či lapena, uvězněna něčím a nahrazena jiným.
Na duši se může nabalit jiná energie, démoni, cizí strachy, cizí myšlenky ... a my si je přitáhneme k sobě skrze duši.
Tím se napojíme na kolektivní vědomí a na myšlenky a pocity lidí všeho druhu. A my to nevíme, nejsme schopni poznat a rozlišit, že to není skutečné.
Takže, první způsob ano, je bezpečný a děje se při něm pouze to, co má, samo a my to neovládáme rozumem. Nelpíme na tom. Netoužíme po tom. Nedáváme příkaz.
Druhý způsob ne, z výše uvedených důvodů.
Je potřeba si vždy uvědomit rozdíl mezi chci a mezi tím, kdy se to stane samo.
A samo se to stane pouze tehdy, když tam není zádná myšlenka, žádný pocit, žádná emoce, žádné chtění vidět a vědět.
Mysl je naprosto prázdná.
Pozor. Nepleťte do toho zážitek klinické smrti. To je úplně něco jiného.
Zde duše sama samovolně opustí tělo a vše vidí skrze sebe a své vědomí. I v tomto případě si sama sebe uvědomuje, že je, ale sama sebe nevidí. Vše vnímá jako energie, kterým rozumí, ví.
Po návrtu do těla nám to pak během jedné miliontiny sekundy rozum přeloží do obrazů a pojmů a my máme pocit, že se to děje právě teď, bez jakékoliv časové prodlevy. Než si uvědomíme sebe, jako člověka, hmotu.
Pak se nám některé momenty začnou ztrácet jako za oponu a některé nám naopak vytanou jasněji. To už je vzpomínka a interpretace rozumu, jak je schopný si to zapamatovat.