POCIT x EMOCE -ROZDÍL

Je rozdíl mezi pocitem a emocí. Pocit nám detekuje nějakou změnu. Bud se v té nastalé změně cítíme dobře, nebo ne. Emoce je až další způsob sebevyjádření dobrého či špatného, té změny. Pocit není možné potlačit. Ale my ho rozumově zavrhneme. Přesvědčit sama sebe, že to není, že se to neděje. Stejně tak emoci. A někteří lidé se naučili ji rozumově potlačit, odmítnout. Protože některé emoce jsou špatné, nepřípustné a my máme být jen bílí. A tak sami sobě vysvětlí, že je to špatné, že oni jsou dobří, lepší …. Dalo by se říci, že tu emoci spolknou. A ony pak v těle úřadují a ukládají se do orgánů, až vznikne nemoc. Je omyl si naopak myslet, že musím každou emoci vypustit ven a nechat ji, aby si se mnou dělala, co chce. Emoce nás také na něco upozorňuje. Říká nám něco o nás samých. Měla by být naším sluhou, pomocníkem, ale ne pánem. Uvědomit si tu svou emoci, přijmout ji, že ji mám, ale nenechat ji, aby mne ovládla. Aby mne převálcovala a já ublížil jak sám sobě, tak druhým. Tady jde o to, uvědomit si, co je to za emoci a proč tam tu emoci mám. Čeho chci díky ní docílit. Překřičet, udupat, ponížit, zastrašit, ublížit, nebo vzbudit soucit, něco si vynutit … A umět si říci v tu chvíli dost. Vím o té emoci. Přijímám ji, že ji mám, ale nenechá ji, aby nademnou získala moc. Já sám rozhoduji o tom, až kam to nechám zajít. Zda se jí nechám ovládnout a zničit. A toto se nenaučíte ze dne na den. Toto se naučíte, když poznáte sebe. Své touhy, přání, sny a skutečnost, jak to doopravdy je. Kdy, v jaké situaci vám ta konkrétní emoce vyskočí a vy budete hledat proč.

Afirmace jsou jen slova, která nás toho mají zbavit. Tedy že budu něco říkat tak dlouho, až tomu sám uvěřím, až o tom sám sebe přesvědčím. Že tu emoci už nemám.

Mám, jen mozek ji potlačí, zatlačí do těla. Schová a ukryje ji pod pokličku. A pak stačí jeden impuls a my vybuchneme jako papiňák. A zase po vyprázdnění ho začneme plnit a tlakovat. A mezi tím se blahosklonně umíváme a děláme, že se nic neděje. Že jsme v pohodě a máme vše vyřešené. Náš rozum a naše ego nám dává přesně to, co po něm chceme. Problém není, neexistuje. Ale co se odehrává uvnitř? To už je jiná.

.Ovšem konkrétně: ztratíme blízkého člověka,moc to bolí,bolí okolnosti ztráty...teď přijde smutek a nekdo nám poradí,rikej si to a to....No,jenže tím se zastavuje přirozený proces bolesti,coz neni podle mne dobře.Bolest je proces,stejně jako jiné emoce ,je to cesta ,kde se muzeme a máme hodně poznat,naučit se....avšak věta : Bude líp sice zprvu vůbec nefunguje,ale je to forma víry,ze az projdeme cestou opravdu bude líp.

Tim jsem chtěla navázat na rady ezo,kteří nutí v léčbě afimilacemi v různých situacích. Je mi dobře,je mi dobře ,je mi dobře ( jenže me je tak zle ! ) a důležité je prostě připustit : Ano,je mi zle a nyní v této nové situaci mam na to nárok,je to přirozené,protože mám city,srdce,emoce a je to poradku,neboť pokud bych tohle necitil,bylo by spíše neco špatně :-) tohle je vlastně konkrétní příklad cesty ,která následuje po např.ztrátě blízkého člověka.Pokud jsme ho totiž milovali a ztratili,nemůžeme tu díru po lásce zaplacnout tim,ze je mi dobře,cítím se nad věci,rovnam ....prostě vše je proces ,který má různé polohy vnímání citů,emocí,rozumu,a v tom je prostě propojenost,at chceme nebo ne.

Ano, v tomto případě ano. Nebránit se bolesti, smutku, zármutku. Ale pokud to trvá a my se na to upneme a žijeme pouze v minulosti a tu bolest stále oživujeme a živíme, je něco špatně. Jasně, tyhle ezo kecy nepomáhají. Každý to prožíváme jinak a každý potřebujeme jinou dobu na zotavení, která spočívá v přijetí a smířenní se s tím, co se stalo. Že je to součást života, ale tím ten náš život nekončí. Dát lásku těm, co jsou živí a ne jen těm mrtvým.

Víš, ono vše začíná tím, že jsme nešťastní. A tak začneme hledat někoho, či něco, o čem si myslíme, že nás učiní šťastnými. A ono to stále nefunguje. Nikdo a nic nemůže naplnit touhy našeho ega, které neví, jen si představuje, co je to být šťastný. A tak začneme hledat jinde a jinak. Co je to být šťastný. C,o to znamená. Začneme se ptát sami sebe. Začneme hledat, kde a odkud se bere to, co nás děá nešťastnými. Co to doopravdy je. A ne to, co si o tom myslí náš rozum. Začneme poznávat,že štěstí je něco, co prožíváme uvnitř, sami, bez druhých. Štěstí je to, jak se cítíme uvnitř. A začneme hledat to, co nám uvnitř ubližuje. Co není na první pohled vidět. Je schované hluboko uvnitř nás. Hledáme bolest, svou bolest a pochopení, proč ji tam máme. Přijmeme ji, že je naše, naší součástí. Bolest, která nás utvářela do této podoby a učinila z nás to, čím jsme teď, v tuto chvíli. A pak tu bolest s láskou obejmeme, poděkujeme jí za tuto cennou zkušenost a dáme jí lásku, dáme sobě lásku s tím, že už tuto bolest nepotřebujeme. Už ji chápeme, čemu nás měla naučit. Propustíme ji. Necháme ji odejít v podobě lásky k sobě.

Takto to začíná. Rozhodnutím. Z lásky k sobě.

Když takto člověk začne měnit svůj život, měnit své bolesti na lásku, měnit své dosavadní způsoby života, mění se on sám celý. Mění se jeho fyzické tělo. Mění se jeho vibrace v celém těle. Získává více pochopení, lásky a také síly. Duchovní a duševní síly. Roste v něm bezpodmínečná láska jak k sobě, tak k lidem i celému vesmíru. Má obrovsku sílu, o které neměl představu a ani tušení, že ji má a co vše taková láska umí. Umí pohnout i skálou, pokud je to potřeba.

Jde o to, že díky tomuto začne člověk myslet, jednat a konat jinak. Nedělá to skrze rozum, z vypočítavosti, za odměnu, že se to má, že musí …

Stává se to jeho součástí, bezpodmínečná láska se stává jeho součástí a on neřeší, zda za to něco dostane. Ví, že to, co dělá je potřeba a neptá se, proč je to potřeba.

V tu chvíli nemyslí a nejedná jako člověk, hnaný rozumem a egem. Soucitem a emocemi. Vzpomínkami, bezprávím, budoucností. V tu chvíli je jen teď a tady. Není minulost, není budoucnost. Je pouze teď. Je láskou a jedná a koná jako bezpodmínečná láska, která ví, teď. Co bude, není důležité. Důležité je teď. Co uděláš teď. Skrze bezpodmínečnou lásku.

A bezpodmínečná láska tě automaticky a sama odmění, protože od ní nic nečekáš. Dá ti vše, co potřebuješ. Není to tedy něco za něco. Je to výměna bezpodmínečné lásky tvé vůči vesmíru za bezpodmínečnou lásku vesmíru vůči tobě.

Kdo to dělá za účelem, aby něco dostal zpět, není to čisté. Není to bezpodmínečná láska.

Dnes opět jeden můj postřeh.

V poslední době mnoho duchovních – esoterických terapeutů, co pracují s lidmi, si stěžují, že jsou unavení, vyždímaní. A stahnou se, přeruší na nějaký čas svou činnost, aby nabrali sílu.

Proč tomu tak je? Co se s nimi ve skutečnosti děje?

V první řadě je potřeba si uvědomit, že při každém setkání s jiným člověkem probíhá mezi nimi energetická výměna. Není a neexistuje proti tomu žádná ochrana a obrana.

Emoce a myšlenky jsou energie, které projdou vším, tedy i vaším tělem.

Možná už se vám někdy stalo, že jste byli na místě s větší koncentrací lidí a když jste se vrátili domů, udělalo se vám špatně, nebo vás rozbolela hlava.

A toto se děje i u terapeutů - esoteriků, co se snaží pomoci a zachránit co nejvíce lidí. Bohužel.

Otázka zní : proč to skutečně dělají?

Čím víc klientů, tím víc zachráněných, tím lepší pocit. Protože tak to má být, ne? Tak je to uloženo v kolektivním vědomí, že máme, musíme, je to naše povinnost, pomoci. No a už nám v tu chvíli velí náš rozum a ego. Ne bezpodmínečná láska. Ta zhodnotí, kdy ano a kdy ne. Koho ano a koho

ne.

Ona NIKOHO nezachraňuje. Jen otvírá zavřené dveře, o kterých ví, že se smí otevřít. Nelpí na výsledku. Nelpí na tom, kam máte, CHCETE klienta dovést za každou cenu.

Zde, při této práci nejde o kvantitu, ale o kvalitu.

Mnoho těchto lidí, esoterických terapeutů – záchranářů k něčemu přičuchnou. Objeví nějakou svou schopnost a začnou hledat, co s ní. Jak ji využít pro druhé.

A tak absolvují buď nějaké semináře, kde jim někdo druhý nahustí do hlavy něčí myšlenky, něčí moudra, něčí postupy, okořeněné esoterickými a líbivými frázemi, které se našemu rozumu a egu táááák moc líbí. Semináře, kde je opět větší koncentrace lidí a všichni tito lidé se chtě nechtě navzájem propojí a plní naděje se napojí na přednášejícího a na jeho vlastní energii. Na jeho emoce, na jeho myšlenky, na jeho názory …..

To je mazec. To je změť emocí a energií. V tomto chumlu nemáte šanci rozeznat, co je vaše a co není. A tak věříte úplně všemu, co vám kdo řekne, protože v tu chvíli cítíte i to, co není vaše a věříte tomu, že to je vaše. Když to cítím, tak to musí být mé, že?

Představte si to asi takto : přednášející má jakousi neviditelnou šňůru, která mu vede z těla skrze hlavu směrem vzhůru. V této šňůře je úplně vše. Je utvořena a spletena z jeho emocí, z jeho vzpomínek, z jeho chtění, jeho snů a přání, jeho myšlenek, z jeho doposud rozumově naučeného a poznaného, jeho různých přesvědčení o pravdě, z jeho podvědomí - minulá já, rozumu, ega, myšlenek a přesvědčení z kolektivního vědomí …. a toto, tato neviditelná šňůra se pak v prostoru větví na jednotlivé energetické větve směrem tam, kam jdou jeho vlastní myšlenky jeho rozumu a ega.

Opět, otázka zní : Je schopen tento člověk rozlišit a oddělit, co je pravda a co ne? Je schopen poznat, na co je napojený? Na koho je napojený? Pouze sám na sebe teď a tady, pouze na moudrost své duše, na bezpodmínečnou lásku, nebo na všechny energie, co jsou zrovna v dosahu? Na myšlenky a moudra druhých, která kdy slyšel, četl a která hledá rozumem?

A kolem této jeho šňůry se omotají úplně stejné šňůry těch, co lační po poznání a moudrosti. Co přijdou na seminář a čekají, že je pomocí své šňůry vynese jako lanovkou nahoru a oni tam díky tomu najdou svou moudrost, své poznání, své pochopení. Skrze něj.

No, v podstatě se jen napojí na něj a na jeho energetické větve, po kterých se pak plazí ROZUMOVĚ do prostoru a nabalují na sebe další a další moudra druhých. Přičemž jsou stále energeticky spojeni s terapeutem, přednášejícím, pomáhajícím. V tuto chvíli jsou již ovlivněni jeho vlastními myšlenkami, závěry a pravdami, s kterými se ztotožnili a převzali za své vlastní pravdy.

Pak se nedivme, že je mnoho terapeutů – zachránců časem na dně.

Proč? Protože oni sami udělali to samé, co ti, co k nim přišli. Nabalili na sebe mnoho a mnoho cizích mouder, mnoho cizích teorií a nepravd o tom, jak to je, jak to funguje, aniž by to čerpali z vlastního poznání, z vlastní moudrosti své duše skrze zkušenost.

Ono totiž nejde o naučené rozumem, rozumově, což si mnoho terapeutů mylně zaměňuje za moudrost. Používají naučené, rozumové a z toho pak vyvozují závěry, že má klient ten a ten problém. A díky tomuto, rozumovému, naučenému ho pak směřují tímto směrem a vnutí mu příběh, který není jeho a klidně může být jejich vlastní a oni o tom nemají potuchy.

Ono totiž nestačí se něco rozumově naučit a to používat jako způsob. Mít schopnost a skrze ní se někam, na někoho, na něco napojit, aniž bych s jistotou věděl, co to je. Tedy pouze předpokládat, co to je, protože to někdo řekl, že když udělám to a to, napojím se na to a na to. Tak to bohužel nefunguje.

Proč? Protože v tu chvíli jedeme přes rozum a naučené. Rozum potřebuje postup, aby měl jistotu, že to klapne. A šup, už jste se na někoho napojili. Na toho, kdo to vymyslel. Už to není vaše šňůra, ale cizí, po které šplháte. Jeho představy, jeho přesvědčení.

Popatlat se v současném životě a myslet si, že díky tomu už mám vše vyřešené a jsem moudrý. Vše vím a vše znám. Tedy mám oprávnění pomáhat druhým. Mám povinnost je zachránit a uchránit před jejich vlastní zkušeností, před jejich učením se skrze prohry.

Pak se nedivme, že mnoho terapeutů časem onemocní, nebo vyhoří. Protože nemají vyřešenu svou vlastní touhu ega zachránit. Nečerpají ze své vlastní moudrosti skrze svou vlastní duši, ale z moudrostí a zkušeností druhých, kteří stejně jako on dělali to samé.

Neumí oddělit své od cizího. Neumí být odosobnění, bez jakýchkoliv závěrů a vyhodnocování skrze naučené, vzorce. A čím víc se terapeut snaží pomoci, zachránit, splnit, vyhovět, tím víc hledá a pátrá rozumem a nabaluje na sebe energie klienta a klient energie terapeuta. Jeho strachy, jeho obavy, jeho přání, lpění, jeho myšlenky, jeho pocity a emoce, jeho nevědomé vzpomínky, jeho minulá já a jejich energie ….

Energie klienta se díky tomu mohou zahytit, zaháčkovat na vlastních energiích terapeuta, pocitech, myšlenkách a emocích, nevědomých vzpomínkách, které jsou uvnitř, skryté, neobjevené, které mají příčinu v minulosti, o které terapeut nemá ponětí a tyto energie se pak spojí, propojí. Energie, které jsou stejné, souzní, mají stejný základ a ty pak zůstanou v těle terapeuta. Nemohou odejít, protože terapeut o nich neví, že má stejný problém, jako klient.

Jak by mohl, když si myslí, že má vše vyřešené díky tomu, že si myslí, že ví. Že už má teď a tady vše vyřešené a pochopené. Vše ví a zná. Všemu rozumí. Že moudrost pramení z naučeného rozumem. Nemá potřebu na sobě pracovat. Tím nemám na mysli hledání skrze pravdy druhých a ztotožňování se s nimi. Skrze postupy druhých.

Práce na sobě je o tom, že hledám v sobě. Ptám se sám sebe. Proč na něčem lpím. Proč a k čemu potřebuji cizí myšlenky, cizí učení, cizí moudro, cizí pravdu? A je to pravda? Nebo je to jen určitý jeden pohled? A lze se na to dívat i jinak? Pochopit to i jinak? Je to konečná pravda? Nebo jen pravda platná pro ten jeden okamžik, kdy vznikla? A jaká je má vlastní pravda? Kde a jak ji naleznu? Co mi říká rozum? A odkud to vzal? Čí myšlenka to ve skutečnosti je? Komu patří a co to o mě vypovídá?

Toto je práce sama na sobě. Zjistit, kdo jsem. Zjistit, jak přemýšlím a proč tak přemýšlím. Zjistit, co cítím a proč se tak cítím. Proč mám v určité situaci určitou emoci. Proč do mě lezou cizí energie a

zůstávají ve mně. Na čem se u mě zachycují. S jakou mojí vzpomínkou a emocí souzní.

Přestat lpět na cizí pomoci. Že mě někdo zachrání, ochrání před mou vlastní zkušeností. Že mi někdo řekne, co mám dělat, jak se mám rozhodnout, dá mi jistotu. A já neudělám chybu.

Pokud nám tyto energie nepatří, nejsou naše a nemají se za co u nás zaháčkovat, námi pouze projdou a odejdou z těla sami, tak nějak po nás stečou, aniž by v nás zůstali a ubližovali nám. My je pouze zavnímáme a přijde nám informace, co je to za energii. Tomuto se říká empatie. Někdy, když je těchto energií větší koncentrace na jednom místě díky mnoha lidem, je potřeba se očistit skrze různé vlastní techniky, které se nám osvědčili. Například solí, nebo pomocí bezpodmínečné lásky.

No, a tato samolibost každého časem dostane. Když si myslí, že ví, protože přičuchl k esoterice a myslí si, že to je duchovno.

Jak jsem již jednou psala, duchovno nejsou žádné naučené, rozumové postupy. Esoterické výmysli,a poučky a krásné a líbivé fráze, které lahodí našemu rozumu a egu. Jak si to náš rozum představuje, že by to mělo být a jak by to mělo fungovat.

Duchovno je vývoj našeho poznání, naší současné existence teď a tady, našeho těla, našeho rozumového JÁ skrze naši vlastní duši a její prožitky ve hmotě. Poznání nejenom v současné existenci, ale skrze všechny naše existence. Ne skrze cizí duše, ale pouze a skrze naší vlastní duši.

Díky tomuto a jedině díky tomuto můžete poznat a pochopit, co je to duchovno. Co toto slovo ve skutečnosti znamená a co vše v sobě obnáší a zahrnuje.

Jen a jedině toto vás naučí porozumět zákonům vesmíru, zákonům karmy, zákonům energií, kdy budete plně chápat, co to je bez cizí moudrosti, cizích myšlenek, cizích pravd a pouček.

Budete čerpat svou moudrost ze sebe a ze svých zkušeností, nabytých skrze své minulé existence. Skrze své prohry, skrze svá špatná rozhodnutí, skrze svou bolest a pochopení, proč jste se tak rozhodli, co vás k tomu vedlo, jaké okolnosti, jaké emoce a co to s vámi udělalo a jak vám to změnilo a zkomplikovalo život.

Jednoduše, jak jste si ho vy sami podělali. A čím.

Toto jsou ty zkušenosti a moudrost z nich pramenící. Vaše vlastní moudrost a vaše vlastní poznání, jak to vše celé funguje. A že nic se neděje náhodou. Vše, co se vám děje teď a tady, vše, nad čím přemýšlíte, jak to prožíváte, jak se cítíte, jaké máte emoce, charakterové vlastnosti, rodiče, … vše má základ v minulosti a my jsme teď a tady její výslednicí. Jsme z ní utvořeni do současné podoby. Ze všech našich já, která nás ovlivňují, dokud je nepochopíme a nenecháme je odejít skrze pochopení a odpuštění.

Pak zistíte, že vše, co vám bylo doposud předkládáno skrze slova, mantry, poučky, jako duchovno, jsou jen něčí myšlenky a představy a se skutečným duchovnem nemají nic společného. Budete chápat a vědět, že žádný spasitel není, neexistuje. Budete rozumět tomu, jak a proč s vámi někdo mluví a co za tím ve skutečnosti je. Jak ve fyzickém, tak v tom nefyzickém.

Zjistíte, že bezpodmínečná láska mluví velice jednoduše a jednoznačně bez kudrlinek a vzletných výrazů a jinotajů. Napřímo, bez jakýchkoliv obezliček. Někdy pouze jedním slovem, které úplně stačí a přesto je v něm vše, co potřebujete vědět. Nazve to pravým jménem. Nejedná tak, aby vám říkala, co máte dělat. Nepochlebuje. Neradí. Neuděluje moudra. Nezachraňuje. Jen ukazuje, kde a v čem je váš problém. Na to vás upozorní. Řekne vám, zastav se. Přemýšlej, proč to děláš? Proč si tak ubližuješ?

Takto s námi mluví bezpodmínečná láska. Takto s námi mluví duchovní bytosti. Skrze náznak.

To ostatní, co k nám chodí, ta různá poselství, že máte dělat to a to, máte se bát toho a toho, máte myslet na toto a na toto ne, máte splňovat, b ýt dokonalí, snažit se, že když budete splňovat, tak vás někdo nebo něco odmění, zachrání, uchrání, změní vás, dá vám moudrost a poznání …. jsou poselství od rádoby duchovních bytostí, které se za ně vydávají a ve skutečnosti jsou to pozůstatky lidí, kteří zde kdysi žili, zůstali zde, neodešli do světla, protože jsou zde chyceni svým egem, jak vše ví a všemu rozumí a svá přesvědčení, své myšlenky pak předávají těm, co nám je pak tlumočí jako poselství od duchovních bytostí.

Opět otázka : proč to tito lidé dělají? Proč mají potřebu někam lézt a stahovat jakási zaručená poselství ohledně budoucnosti? A kdo jim asi tak odpovídá? Jejich vlastní ego a jeho touha po vyjimečnosti, že já vím se pouze a jenom napojí na jiné ego a jeho vlastní přesvědčení, že ono ví.

Duchovní bytosti k nám a s námi takto nehovoří. Aby nás poučovali a říkali nám, co je pravda, čemu mámě věřit a čemu ne. Aby nás poučovali a vychovávali ku obrazu KOHO?

Po smrti, tedy když zemře lidské tělo, zůstává zde to, co bylo uvnitř, co není vidět a co nás celou dobu vyživovalo a dělalo z nás to, čím jsme byli. Duše, která vždy byla, je a bude. Kterou není možné zničit, vlastnit, chytit, uvěznit. Duše, která je energie bezpodmínečné lásky.

Pak nastávají dvě varianty.

Buď duše odchází do světla, a to díky tomu, že si vzpomene, uvědomí, co je, čím skutečně je, nebo zůstává zde díky tomu, že si během života jako člověk, lidská bytost něco přála, něco si slíbila, dala slib někomu jinému, někdo jí ublížil, ona ublížila druhým, Neb touží po pomstě, po odplatě, má výčitky, bojí se, co bude, bojí se, že ji někdo potrestá a duše zapomene na to, čím je a stále si myslí, že má tělo a myslí jako člověk. Takové echo, vzpomínka, která je skutečná. Stále žije v těchto vzpomínkách jako člověk se vším, co k člověku patří. Nebo ví, že už nemá tělo, ale nedokáže odpustit sobě či druhým, protože ozvěna, vzpomínka rozumu je silnější a to ji zde drží jako okovy, které ji stále spojují s tímto hmotným světem a vzpomínkou na prožitý život. Neví a neumí si představit, že může existovat bez rozumu a jeho vzpomínek. A tak je zde mnoho duší chyceno svým vlastním rozumem a vzpomínkou rozumu na prožitý život. Svými strachy, svými emocemi, bolestí a stále si to přehrávají dokola a dokola a hledají, jak to udělat jinak. Jak to napravit. Kde udělali chybu. Bohužel toho nejsou schopni, protože stále myslí, jako člověk.

Někteří jsou zde chyceni emocemi těch, co truchlí. Nechtějí je opustit, chtějí jim být nablízku, pomáhat jim, utěšit je, … a opět, na to jim nedovolí odejít.

Stále mluvíme o duši, která je ovlivněna a vedena lidskou myslí, lidským rozumem a díky tomu lidskými emocemi.

Při tragédii, jako je havárie či násilná smrt se duše nedokáže smířit se smrtí těla a bere to jako nespravedlnost. Zlobí se na Boha.

Při sebevraždě je to o něco horší. Tam jsou po smrti těla obrovské výčitky ze selhání, že si nezaslouží opuštění druhých, strachu z trestu za to, co udělali, že si nezaslouží odpuštění od Boha atd.

A jsou lidé, co během života uvěří v nějaký ráj a po smrti si myslí, že jsou v tom ráji. Jejich rozum jim ho vytvoří a oni neví, že je to jen iluze, představa jejich rozumu.

Zde je vidět, jakou sílu má náš rozum, lidský rozum. Jak nás dokáže přesvědčit, že je to skutečné.

V podstatě se dá říci, že si sami po smrti vytvoříme díky svému rozumu své vlastní peklíčko zde na zemi.

V případě vašeho tatínka stačí, když ve chvíli, kdy budete sama, v klidu, zapátíte svíčku a od srdce s ním, k němu promluvíte. Jen sama za sebe. Není potřeba ho vidět, či slyšet. On vás slyší. Řekněte mu, co cítíte, že se na něj nezlobíte, že mu odpouštíte z celého srdce. Odpusťte mu skrze lásku a propusťte ho. Řekněte mu, at si vzpomene, kdo je, čím je, že je láska a láska nikoho netrestá. Láska ví a chápe. Bez rozumu. Pokud nevěří, ať se zeptá Boha, zda se na něj zlobí, či ne.

Pokud mu vy sama odpustíte skrze lásku a pochopení, přestane se vám zjevovat. Už to nebude potřeba. Svým způsobem ho uvolníte z jedněch pout, která jste vytvořila. Takovou sílu má láska a odpuštění. Rozpouští okovy myšlenek.