Z JINÉHO SOUDKU

Zamyšlení se nad těmi, co hledají pomoc a těmi, co ji nabízí.

Lidem se dějí různé věci. Jsou vystaveni různým situacím. Od počátku, kdy přijdou na tento svět a poprvé se nadechnou.

Začíná koloběh života.

Co je to vlastně život? Co si pod tímto slovem představit?

Život znamená, že dýchám. Že mi bije srdce. Skrze tyto dvě základní věci, když se na ně zaměříme, si uvědomujeme, že jsme.

Ano, jsme. Teď a tady. Nádech se děje teď. Výdech se děje teď.

Takto to mají miminka. Jsou. Nic neví, nic neznají. Neřeší, co a proč. Dobré – špatné. Smím – nesmím. Řídí se jen pocitem : je mi dobře – není mi dobře. Neřeší, zda se vám to líbí, nebo ne.

To je to teď, které esoterici tak rádi používají. Uvědomění si sebe sama, že jsem, že existuji. Skrze nádech. Skrze výdech. Skrze tlukot srdce. Skrze vjem, který náš rozum dokáže pojmenovat.

Když má pro to náš rozum název, existuje to. Já existuji a uvědomuji si to skrze rozum - slova.

Jejich rozum nemá z čeho brát, z čeho stavět slovní zásobu pro vše, co se kolem děje.

Jejich rozum se učí spojit si dohromady obraz a vjem se slovem, které slyší od druhých.

Zde pak vzniká naše rozumové uvažování, skrze druhé, skrze okolí a jejich vlastní uvažování a to se stává naší pravdou.

Jenže to je pouze vnímání hmoty, nás a kolem nás pomocí zraku, čichu, hmatu a sluchu a převedení rozumem na slova, která nás někdo naučil. Skrze základní lidské smysly můžeme vnímat pouze hmotu. Něco, co je hmotné.

Rozum, tedy vyhodnocovací proces umí pracovat pouze s tím, co zná, s čím se již setkal a má pro to název.

Ale? Máme opravdu jen 5 základních smyslů? Nebo jich máme daleko více? Jen je neumíme pojmenovat, nemají název a tudíž pro náš rozum neexistují?

Co takový pocit? Odkud se bere?

Naše tělo reaguje na okolí – energie, které nejsou vidět, automaticky, samovolně, bez rozumu. A náš rozum si s tím neví rady. Nedokáže to pojmenovat.

Začne hledat v tom, co se naučil - minulost, co ví a zná a co mu nejvíce připomíná a to nám tam hodí jako pravdu, fakt.

On nám v tu chvíli lže. On si myslí, my si myslíme, že je to pravda. Když je to pro náš rozum pravda, je to pro nás v tu chvíli skutečné.

Proč toto píšu?

Protože toto je problém většiny těch, co pomáhají. Pomáhají na základě rozumu. Na základě toho, co se oni a jejich rozum naučil. Potřebují mít pro vše název, návod, posloupnost. Rozum chce mít jistotu, že tomu rozumí. Rozum, my chceme vědět. Chceme mít pro vše název, škatulku, rozumový záznam – obraz + slovo. Náš rozum, my se bez toho nedokážeme obejít.

Když pro to, co se děje, nemáme slovo, nemá to náš rozum s čím srovnat, začneme panikařit.

A ono se možná v tu chvíli vůbec nic neděje. Jen jsme zavnímali něčí energii, něčí myšlenku, něčí pohyb, událost v čase, která s námi nemusí vůbec souviset.

Jenže náš rozum si s tímto neví rady. To je to něco, čemu nerozumí. Nemá z čeho stavět svou jistotu, že ví. On – my potřebujeme název, srovnání s něčím, s příběhem, minulostí. Co jsem o tom slyšel? Co jsem o tom četl? Opět přebýráme rozumová vyhodnocování druhých, která se zakládají pouze na tom, jak to jejich rozum vyhodnotil. Jak si jejich rozum myslel, že to je a to pak uvedl jako pravdu.

To je to úskalí dnešních esoteriků a léčitelů. Spoléhají se na svůj rozum a lpí na tom, co se naučili a co ví. Když vím, je to pravda. Z toho vychází. Z rozumových postupů a rozumových pravd druhých. Že to někdo řekl.

A toto, tyto rozumové pravdy a rozumové postupy pak hustí do druhých.

Pak se nedivme, že nám spíše škodí, než pomáhají.

Cpou do nás své vlastní pravdy, kterým uvěřili.

Jejich pravda není má pravda. Oni v žádném případě nemohou vědět, na čem se má pravda zakládá. To mohu vědět pouze a jenom já. Odkud se bere. Odkud ji čerpám. Zda z rozumu, nebo z duše.

V tomto nám mají pomoci. Abychom porozuměli své pravdě. My, né oni.

Ono to vypadá velice lákavě, když k někomu přijdeme a on to umí pojmenovat, tedy to vypadá, že ví. Kdo to ví? Rozum. A jak to ví?

No přeci z toho, co si tam dosadil a vybral ze všeho toho, co ví, co

zná, co kdy slyšel, co kdy četl, co o tom už někdy někdo řekl.

Rozumovou pravdou, která nám, našemu rozumu v tu chvíli dává smysl.

A tomu uvěříme. To se stane naší rozumovou pravdou. Sami sebe o ní přesvědčíme.

Pak bohužel nejsme schopni vidět a vnímat nic jiného.

Ale je to skutečná pravda, nebo jen rozumová pravda? Co si o to myslí náš rozum na základě naučenéhá – minulosti, která s touto situací teď a tady nemá nic společného.

Bijeme se za svou pravdu, které v tu chvíli věříme. Rozum nám vytvoří mentální, rozumovou bariéru, přes kterou se nedostaneme. Je to neproniknutelná zeď, utvořená z naučeného. Konec. Nic jiného není. Nic jiného neznám. V tomto nacházím jistotu. Toto znám. Když to znám, je to pro mne bezpečné.

Co neznám, je pro nás, pro náš rozum nebezpečné.

A přitom stačí tak málo. Přestat lpět na tom, co vím a znám. Na své momentální pravdě. Říct sám sobě, svému rozumu : vždyť ty víš kulový. To je tvá interpretace pravdy na základě naučeného. Ty jen papouškuješ druhé.

Vždy je potřeba ke každé situaci, kterou řešíme, přistupovat tak, že o ní nic nevíme. Netahat do ní minulost, co vím, co znám, co jsem se naučil, že by to mohlo být. Nehledat v rozumu, v naučeném. Být otevřený všem možnostem a nepřemýšlet o nich, zda je to možné, nebo není. Spolehnout se na svůj pocit a ne na rozum.

Lidé si vlastně neuvědomují, že není potřeba nic hledat rozumem. Že při této práci není potřeba, aby tomu náš rozum rozuměl. Tedy, aby to náš rozum sám rozumově vyřešil. Našel odpověď, řešení.

Skrze pocit vám přijde informace a rozum ji automaticky vyhodnotí, převede na slovo, aniž by do toho zasahoval skrze naučené. Hledal v tom, co zná, co se naučil, že tomu chce rozumět.

Toto je pak pravda, která platí pro teď a tady, nezkreslená a nezatížená minulostí a tím, co si o tom náš rozum vytvořil na základě naučeného, co přijal jako svou pravdu.