ZACHRÁNÍ NÁS?
Stále čtu různé články o tom, jak nás někdo zotročil. A jak nás někdo zachrání. Bůh, andělé, Ježíš, nějaký na nebevzatý mistr, galaktická rada ....
Někdo přijde, udělá čáry máry fuk a ze Země zmizí zlo, bolest, hlad, chudoba .... Nastane ráj na Zemi. A všechna minulá příkoří jak jednotlivců, tak národů budou vymazána, zapomenuta? Někdo nám s touto záchranou vymaže paměť - vzpomínky? Nechá tam pouze ty pěkné? Vymaže nám naše vlastnosti? A které? Protože není dobrá nebo špatná vlastnost. To z ní děláme my sami dle toho, jak ji použijeme. Vymaže nám naše emoce s nimi spojené? A které? Vymaže i záznamy naší duše, tedy našeho vědomí? Protože jinak to nejde. Jinak to není možné.
Milí zlatí, to by byl pěkný průser. Víte proč?
Staly by se z nás prázdné nádoby, ve kterých není duše. Protože naše duše je i naše vědomí. Bez vědomí není duše. Nebo bychom začali úplně od začátku. Bez jakýchkoliv zkušeností, co je správné a co ne, protože bychom si nepamatovali nic z toho, co jsme se naučili jako jednotlivci i jako lidé. Nejsou vzpomínky, nejsou zkušenosti.
Tito snílkové si neuvědomují, že pouze naše vzpomínky na prožité, jak dobré, tak špatné z nás dělají to, čím jsme nyní. Není možné získat moudrost jiným způsobem. Stát se milující lidskou bytostí bez předchozích zkušeností, kdy jsme si prošli něčím nepěkným, abychom na vlastní kůži poznali, jak moc nám samým to ubližovalo a nečinili to jiným. Pouze skrze vzpomínky a pochopení, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali, proč jsme cítili to, co jsme cítili, proč jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli, co nás k tomuto rozhodnutí přinutilo, jaká emoce, jaká myšlenka a co se díky tomu událo se můžeme měnit. Pouze skrze prožité a skrze pochopení prožitého, proč a čemu mě to mělo naučit a následné odpuštění sama sobě, že jsem učinil tuto volbu, která ublížila mě samému, nebo druhým.
Tyto články o záchraně zvenčí, tedy od nějaké duchovní bytosti, jsou napsány člověkem, který si myslí, že ví, že toto je pravda. Že nás někdo zotročil.
Opět, svaluje svou vinu a odpovědnost za své chování, jednání, projev, způsob myšlení a rozhodování na někoho.
To oni za to mohou, to systém za to může, to Bůh za to může, to andělé za to mohou, to mimozemšťané za to mohou, reptiliáni , bla, bla, bla ... To oni mě nutí být takovým. Já za to nemohu.
Nutí? Nemám na výběr?
A někdo - Orákulum to změní, mě změní? Změní mé myšlení? Mé vlastnosti?
Čímpak se asi člověk mění? Co ho mění? Prožité dobro, nebo prožité zlo?
Tento člověk, co toto napsal, nic nepochopil. Hledá viníka a nápravu všude možně, jen ne v sobě. A díky takovémuto smýšlení a takovémuto článku to pak dělají všichni.
Každá duše v lidském těle zde na zemi je sama za sebe a je odpovědná jen sama za sebe. Součástí celku se stává až po té, co odejde do světla. Ve smyslu, že ve světle není rozdílů mezi jednotlivými dušemi, když již nemá tělo, protože jste pouze energie vědomí a zároveň i energií bezpodmínečné lásky, tedy všeho. Dřív ne.
Zde na Zemi je to jiné, protože máte tělo, emoce a mysl - rozumové uvažování o sobě jako o člověku skrze tělesné pocity a to dělá naši duši samostatnou, odpovídající pouze a jenom za sebe. Odpovídá za to, jak se chová skrze tělo a rozumové uvažování, tedy jako člověk, lidská bytost vůči sobě sama i vůči druhým.
Když má duše tělo, vznikne lidská bytost, která je utvořena z energie + /dobra/ a energie - /zla/ půl na půl.
Je to soubor všeho v nás. Vlastností, zkušeností, emocí, naučeného, převzatého, intelektu, rozumu, paměti, způsobů myšlení, nadání, intuice, našich pravd a přesvědčení, která se mění dle vzniklých situací a díky našim volbám, rozhodování.
Přičemž pojem dobro a zlo jako takové je pouze naše subjektivní vnímání toho, co cítíme, jak se cítíme, jak to cítíme, prožíváme a zda nám to ubližuje, nebo ne. Dle toho tomu říkáme dobro, nebo zlo.
Tedy my sami, každý sám za sebe určuje, co je dobro a zlo dle svého vlastního cítění.
Není možné dobro či zlo jednoznačně pojmenovat a definovat, zaškatulkovat dle slov a názvů. Že tato emoce či vlastnost je zlá a jiná dobrá, protože to takto někdo seřadil podle svého vlastního pochopení a my jsme to přijali jako konečný fakt.
Takže je na každém z nás, jakou energii necháme promlouvat skrze nás. Skrze naše cítění a následné myšlenkové pochody.
Zde na Zemi nás spojují jak naše lidské životy, prožitky a vazby na ostatní lidi, tak i nevědomé vazby, vzpomínky ukryté v minulých životech, které vytvořili propojenost mezi námi na lidské úrovni bytí. Proto není možné žít jen život duše a brát sama sebe zde na Zemi jen jako duši. A chtít žít a být jako duše. Odmítat naši lidskou podstatu a vše, co k ní patří, tedy i zlo v nás samých jako v lidech a bláhově si myslet, že nás toho zla v nás někdo zbaví. A myslet si, že ho do nás někdo vložil záměrně. Ne, je naší součástí. Je součástí naší lidské bytosti, je součástí naší lidské povahy, vnímání, myšlení a cítění a projevuje se skrze naše subjektivní pocity a způsob myšlení.
Nikdo nás ho nezbaví, pouze my sami jsme zodpovědní za to, proč se chováme tak, jak se chováme. Proč ubližujeme sami sobě i druhým. Je to pouze a jenom naše volba, jak se chováme, jednáme a myslíme na základě našich nepochopených negativních vlastností, příčin a pohnutek.
A Bůh?
Je pouze jeden. Rozdíl je pouze v tom, jak každý člověk sám za sebe vnímá Boha, tedy co pro něj individuálně Bůh znamená. Zda ho vnímá rozumem, tedy jako něco, co je dokonalé a my se snažíme být stejní, stejně dokonalí, nebo ho vnímáme duchovním srdcem jako energii bezpodmínečné lásky, která pouze je. Nehodnotí, nevyžaduje, nesoudí, netrestá, přijímá nás takové, jací jsme i s našima chybama a reaguje na nás tak, jak je potřeba, dle našich voleb pro naše nejvyšší dobro, kdy nám pouze vrací to, co jsme vyslali a toto vše se děje samo, aniž bychom to chápali. Neslučuje se to s naším rozumem, tedy s tím, co si o tom myslí rozum. Jak to chápe a rozumí tomu náš rozum na základě naučeného a převzatého.
A každá duše, která přijde na tuto zem a vezme na sebe lidské tělo, musí ujít dlouhou cestu, prožít mnoho životů a nasbírat mnoho zkušeností, aby pochopila. To není možné přeskočit. Protože když sem taková duše přijde, je na tom stejně, jako lidské nemluvně. Nic neví, nic nezná. A tak jako toto lidské nemluvně roste a učí se, tak je to stejné i s duší. I ona nic neví, nic nezná, nemá ponětí, co je.
A on si někdo myslí, že někdo mávne proutkem a všechna nemluvňata, mladé duše se stanou starými a moudrými?
To jako fakt?