ČLOVĚK

Tak opět rozbouříme stojaté vody a některým lidem zvedneme mandle. Tedy pouze těm, kteří to tak sami přejí.

Kdopak je to člověk? A co dělá člověka člověkem?
Všichni jsme pyšní na to, že jsme lidé. Že jsme dostali rozum, abychom o věcech přemýšleli. To nás odděluje od zvířat. My nejsme zvířata. Díky tomu, že myslíme, přemýšlíme, jsme lidé. A jsme na to patřičně hrdi.
Ale ono není na co, milí přátelé. Rozum z nás dělá lidi, lidské bytosti?
Když jsme tak rozumní, lidští, tak proč je tolik trápení? Proč je tolik chamtivosti? Proč je tolik zloby? Proč je tolik strachu? Vždyť k tomu není důvod, protože jsme rozumní a rozumný člověk ví, co je správné a co ne. Co je dobré a co ne. Nebo snad ne?

V celém vesmíru neexistuje nic takového, jako my. My jsme unikát. My jediní máme emoce.
A emoce nám dávají pěkně zabrat, že? Hází s námi ze strany na stranu. A emoce jsou velice úzce spojeny s rozumem. Emoce aktivuje rozum, který začne přemýšlet, rozumovat a vyprodukuje další emoci. Stále dokola.
Ano, máme rozum, ale používáme ho úplně špatně. Proč? Protože rozum není od toho, aby rozumoval, ale aby správně vyhodnotil vzniklou situaci. Jenže jak může vyhodnotit správně situaci, když se do toho zamotá ego, které si vezme na pomoc naše emoce a začne nad vším dumat. Je to dobré, není to dobré, co se stane když, jak to bylo minule?, co tomu řeknou lidi, co morálka, co etika ....

Vezměte si takové zvíře. I to má emoce. Jenže na rozdíl od nás nad nimi neuvažuje. Nepřemýšlí, proč se cítí dobře, proč se cítí šťastně, proč má hlad. Že ho má pro to, že mu páníček včera zapomněl dát jídlo. Ono ani neví, co je včera, nebo zítra. Ono žije teď. Každý okamžik je pro něj teď. Jedná instinktivně, na základě příchozího vjemu, aby přežilo. Cítí nebezpečí, protože ví, pamatuje si, že tamta chlupatá potvora ho chce sežrat. A tak instinktivně uteče. Neuvažuje nad tím, proč.
Copak udělá člověk? Začne nad tím dumat a rozebírat to ze všech stran. A má dilema. Mám se tomu postavit? Nebo mám utéct? A když se tomu postavím, co když mě to zraní? A já umřu. Nebo ne? A co když je to zvíře krotké? Co když je to zvíře nemocné? A co když mě někdo uvidí, a bude si myslet, že jsem zbabělec. Myšlenky a zase myšlenky. A přitom nám naše tělo a naše intuice jasně říká, vem nohy na ramena.
To je ten rozdíl mezi námi lidmi a zvířaty.

Rozum nemáme od toho, abychom nad něčím rozumovali, přemýšleli, ale od toho, aby vyhodnocoval. Že mám hlad, že je mi zima, že cítím nebezpecí, lásku, radost.
A také k tomu, abych se naučil číst a psát a ostatní dovednosti.
Kvůli učení, abychom si do naší databáze uložili pojmy, vjemy, obrazy, slova, učili se zručnosti. Rozšíříli jeho kapacitu vnímání.

Prozradím vám jedno malé tajemství.
Rozum chce mít vždy navrch. Chce vše vědět, všemu rozumět, chce ujištění, mít jistotu, být na vše připraven, nic neponechat náhodě. To on se stále ptá. To on stále hledá. To on to nemůže nechat být. Díky tomu našemu zlatíčku, na které jsme tak pyší, protože z nás dělá lidi, se objeví emoce, které jsou s tímto přemýšlení spojeny. Strach, závist, žárlivost, lakota, sobeckost, touha ..... A co se stane? Náš rozum začne vymýšlet různé kličky, scénáře, příběhy a my začneme podle těchto vymyšlených scénářů jednat a konat a na základě tohoto našeho jednání a konání vznikají další emoce, další a další. A mozek pracuje. Vymýšlí dál a dál.
Lidé neradi slyší o Ďáblovi. Myslí si, že neexistuje. Existuje. Je to energie, která je zlo a je zaměřená pouze na zlo. Není v ní žádná láska. I ona má mnoho odstínů a intenzit. A tato energie využívá náš rozum a naše ego. Je to pro ni přímo pastva. Ďábel, tedy energie zla existuje a roste díky nám. My ho živíme a krmíme. My sami mu dáváme sílu a moc. Čím? No přeci tím naším rozumem, který stále a stále dokola nad něčím přemýšlí. Nad minulostí, nad budoucností, nad svými potřebami, nad svými touhami, nad svými strachy .....Jenom myšlenky, myšlenky, myšlenky.

My jsme nedostali rozum pro to, abychom se odlišovali a separovali od ostatních a udělali ze sebe něco vyjimečného.
Kdo to z nás udělal? No opět, náš rozum. To on to vymyslel, chytrolín jeden.

Kdyby lidé uměli používat své srdce, naslouchat mu, měli by život daleko jednodušší. Proč? Protože srdce vždy ví, co máte udělat. Vždy si ví rady. Ví co je správné. Nikdy neudělá nic, co by ublížilo vám, nebo druhému. A vůbec není potřeba nad tím přemýšlet, protože v tu chvíli to prostě víte. Jenže se to týká okamžiku teď a tady. Ne budoucnosti, ne minulosti. Pouze teď, kdy za chvíli již není teď. Je to minulost a teď je opět nové teď. A rozum nám tuto informaci srdce pouze přetlumočí. Nic víc.