JSME BOŽÍMI LOUTKAMI ?

Jsme jen božími hovádky, která chca nechca nejen podléhají, ale též podlehnou, jakýmsi cyklům ? Co teda jsme ? Nějaká vesmírná zvířena ? S kterou si Bůh dělá, co chce? A my nad tím nemáme žádnou moc? Jsme pouhými loutkami v něčích rukách? V něčí mysli?

 

Takže, především jsem člověk. Se vším všudy. Jak s dobrem, tak zlem v sobě. A je pouze na mě, čemu dám přednost. Zda se budu chovat jako vesmírná, či pozemská zvířena, bez odpovědnosti za své chování, nebo jako člověk, který ví, co je správné a co ne podle sebe, tak, jak to cítí. dle svých utvořených hodnot v sobě. Ne jak mu to říká rozum. Vy stále nechápete, že Bůh je láska. Nic jiného, než láska. A je přeci na člověku, tedy i na mě, zda budu ke všemu, ke všem situacím a lidem přistupovat s láskou v sobě. Proto máme možnost volby. Buď vypustím zlo, nebo opak. Buď se budu bát, nebo se tomu postavím. Jedna věc je se přijmout takový, jaký jsem se vším všudy, mít se rád tkový, jaký jsem a druhá věc je přestat se na to vymlouvat, že jsem takový a nic s tím nenadělám, když náhodou něco udělám. Je to na mě. S tímto Bůh nemá nic společného. Že si řeknu, no jo, jsem lháš, no a co? Tak budu dál lhát a ubližovat jak sobě tak druhým? To je ta volba. Je to na mě, ne na Bohu. To je ta práce sama na sobě, pochopit, proč lžu při každé příležitosti. Mít tuto vlastnost pod kontrolou. Já. Já o tom rozhoduji. Zda se postavím zlu v sobě a začnu ho řešit, proč ho tam mám. Protože všichni v sobě máme zlo. Všichni bez rozdílu, tak jako všichni v sobě máme dobro. Z těchto dvou polarit jsme utvořeni. A pokud nechápete proč tomu tak je, tak to již není na mě, vám to vysvětlovat. To je opět práce sama na sobě skrze minulost pochopit, k čemu slouží zlo. Tedy zlo, no, to je v jistém ohledu pouze naše lidské vnímání něčeho, co nám ubližuje. Co nám způsobuje bolest. Způsob myšlení, jednání a konání jak vůči sobě, tak vůči druhým. A já osobně jsem člověk se vším všudy, nerozděluji se na hmotné a nehmotné. Jsem smířená s tím, že to hmotné se rozpadne a to nehmotné zůstane. Bude to jen dlší zkušenost pro mou duši. Že byla na chvíli bytostí, která se jmenovala Naděžda, měla identitu, byla ženou a žila tento život, tento příběh. Mě nepřipadá, že bych díky tomu byla boží hovádko. Tím bych byla v případě, že bych se nemohla za každých okolností svobodbně rozhodnout, jak se chci cítit, jak chci žít. Zda ve zlobě a strachu, nebo v lásce sama k sobě, kdy si odmítám sama sobě ubližovat skrze své nepochopené vlastnosti a emoce tím vznikající. Je jednoduché to svést na Boha, na vesmír, na souseda, na rodiče... To já ne. Já za to nemohu. To oni. Ne oni, ale já. Já se rozhoduji, já. A dle mé volby, rozhodnutí budu žít tak, jak chci já sám. Chci si ubližovat? Prosím, je to mé rozhodnutí. Pak se ale nemohu divit, že když si ubližuji, jsem nešťastný. Když jsem nešťastný, dělám špatná rozhodnutí a ubližuji i druhým a ti zase ubližují mě. Božím hovádkem se stávám tehdy, když vše svádím na druhé, Boha, vesmír, protože je to tak pohodlnější. Když nejsem připraven nést odpovědnost za své rozhodnutí. Nejsem s tím smířen, že jsem udělal chybu. Nejsem schopen si to odpustit, že jsem udělal chybu. Nejsem schopen čelit tomu, co přijde díky mému rozhodnutí. Utíkám a svádím to na druhé. Ale nikdo mě k tomu mému rozhodnutí nenutil. Byla to má svobodná volba. Jo, že jsem v tu chvíli měl strach, to je již jiná. Opět, byl to můj strach. A opět, je na mě, zda se tomu strachu v sobě postavím, nebo ne a nechám se jím ovládnout. Opět, volba. Lidský život se skládá z voleb. Ze svobodné vůle. To ze mě dělá boží hovádko? Nesvéprávnou bytost v rukách někoho jiného? Ve všech těch minulých životech, které jsem řešila to bylo vždy stejné. Přišla situace, kdy bylo potřeba se rozhodnout. A člověk řešil, co má udělat. On to uvnitř moc dobře věděl skrze duši, ale rozum mu řekl něco jiného. Udělej tohle, vyhneš se tomuto, získáš toto, dělej mrtvého brouka, mlč, nandej mu to, pomsti se mu, ukaž mu, kdo je tu pánem, máš na to právo, tak si to vem, to on to udělal, to on to řekl, on má víc, než ty, copak ty si to nezasloužíš?, ty jsi chytřejší, nenech to plavat, jak by jsi vypadal, co by si o tobě pomysleli ..... A tak pod nátlakem emocí-strachu, zlosti, nenávisti a rozumu se rozhodnu. Tím spustím koloběh, řetězovou reakci, kdy se mi to opět vrátí a já zase čelím volbě. A do toho přijde svědomí, které mě nahlodává a obviňuje z toho, co jsem udělal. Dostáváme se do soukolí svého rozumu, který nám stále radí, jak se vyhnout odpovědnosti. Radí, jak se tomu vyhnout a zároveň nás vzápětí trestá za to, jak jsme se rozhodli. Toto dělá rozum. Toto umí nejlépe. A my lidé jsme na to tak pyšní, že máme rozum. Postavili jsme si rozum na piedestal aniž bychom chápali, k čemu máme rozum, k čemu slouží rozum. Rozum nám nedovolí si odpustit. Vytahuje jednu křivdu za druhou, co mi kdo kdy udělal. To oni, ne já, ale oni. A tak se zuby nehty držíme své rozumové pravdy a nejsme schopni vidět skutečnou pravdu, která jen úplně jiná. Teprve když jsem schopen opustit rozum, přestat mu naslouchat a dávat mu sílu, přikládat mu důležitost, jsem schopen se na vše podívat skrze duši a vidět jasně skutečnou pravdu. Ale toto se nestane ze dne na den. To je mnoho a mnoho práce sama na sobě, poznání sebe sama.