Předmluva.
Moc pěkně napsané.
Není dobře upřednostňovat duši nad tělem, nebo naopak.
Pokud takto začneme o sobě smýšlet a hledat v sobě dokonalost duše, toužit po dokonalosti duše, dostaneme se do duchovní pasti, která má starý název NÁBOŽENSTVÍ a novodobý název ESOTERIKA.
Obojí je špatně.
TĚLO JE ZRCADLEM DUŠE
John O’Donohue – Kniha keltské moudrosti
Tělo je svátost. To krásně vystihuje stará, tradiční definice svátosti. Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. V této definici se uznává, že neviditelný svět se projevuje ve viditelném světě. Hluboko v srdci neviditelného světa spočívá touha projevit se. Veškerý náš vnitřní život a intimita duše touží po tom, aby nalezla zrcadlo ve vnějším světě. Touží po formě, v níž by mohla být viděna, vnímána a dotýkána. Tělo je zrcadlem, v němž se odráží skrytý svět duše. Tělo je posvátný práh a zasluhuje si, aby bylo respektováno, opatrováno a aby byla chápána jeho spirituální povaha. Katolická tradice toto pojetí těla krásně vystihuje podivuhodnou větou: Tělo je chrámem Ducha svatého. Duch svatý zosobňuje živou důvěrnost i skutečnou rozdílnost uvnitř Trojice. Označit lidské tělo za chrám Ducha svatého znamená uznat, že tělo je naplněno živým a nespoutaným božstvím. Tento teologický vhled nám pomáhá pochopit, že smyslové je v tom nejhlubším smyslu posvátné. Tělo je také velmi upřímné. Jistě už jste sami poznali, že vaše tělo lže jen zřídka. Rozum vás může oklamat a postavit mezi vás a vaši přirozenost všechny možné překážky, tělo však nelže. Vaše tělo vám říká, pokud mu nasloucháte, jaký je váš život a zda jej žijete z hlubin své duše, anebo z labyrintů své negativity. Tělo má také obdivuhodnou inteligenci. Každý náš pohyb, opravdu všechno, co děláme, vyžaduje tu nejjemnější, detailní spolupráci všech našich smyslů. Lidské tělo je nejsložitějším, nejjemnějším a nejharmoničtějším celkem.
Tělo je vaším jediným domovem ve vesmíru. Je to posvátný chrám, skrze nějž jste spojeni s vnějším světem. Budete-li mlčky rozjímat nad tajemstvím těla, přiblížíte se k moudrosti a k svatosti. Je smutné, že křehkost, jemnost a drahocennost příbytku, kterému říkáme tělo, si často uvědomíme teprve tehdy, když onemocníme. Když jste na návštěvě u člověka, který je nemocný nebo se chystá na operaci, můžete mu navrhnout, aby si popovídal s tou částí svého těla, která není v pořádku. Poraďte mu, ať s ní hovoří jako s partnerem, poděkuje jí za všechno, co pro něj udělala, a poprosí ji za odpuštění za všechno, co kvůli němu musela vytrpět. Každá část těla má paměť, do které se ukládají všechny její prožitky.
Vaše tělo je celek složený z mnoha rozmanitých částí, které se společně snaží o to, aby umožnily vaši existenci v tomto světě. Dualismus oddělující duši od těla je nesprávný a měli bychom se ho zbavit. Duše není jednoduše v těle, schovaná kdesi v jeho nedostupných hlubinách. Pravdou je spíše opak. Vaše tělo je v duši, a ta je zcela naplňuje a prostupuje. Obklopuje vás proto krásné a tajemné světlo vaší duše. Toto poznání nás může inspirovat k novému způsobu modlitby:
Zavřete oči a uvolněte celé své tělo. Představte si světlo, které je všude kolem vás, světlo vaší duše. Když se nadechujete, představujte si, že vtahujete toto světlo do svého těla, do každé jeho části. Je to krásný způsob, jak se modlit, protože takto proniká světlo vaší duše, váš křehký světelný pancíř, přímo do vaší fyzické existence, do hlíny, z níž jste uhněteni. Jedna z nejstarších meditací spočívá v tom, že si představíte světlo, jež do vás vstupuje, když se nadechujete, a temnotu či vnitřní nečistotu, jež z vás vychází při výdechu. K takové tělesné modlitbě by měli být vedeni nemocní lidé. Když do svého těla necháváte proudit očistné, léčivé světlo své duše, uzdravujete ty části svého těla, které jste zanedbávali a které trpí. Vaše tělo vás velmi důvěrně zná, zná vaši duši a její skrytý život.
Vaše tělo si uvědomuje mnohem lépe než váš rozum, že být zde na zemi je neobyčejné privilegium. Ví také, že jednou přijde smrt. V naší fyzické, tělesné existenci je přítomna jakási hluboká a ryzí moudrost. Často nás teprve nemoc přivede k poznání, že jsme své tělo zanedbávali a nenaslouchali jeho hlasu. Naše tělo k nám chce mluvit, sdělovat nám pravdy, které jsou skryty pod povrchem našeho všedního života.
John O’Donohue – Kniha keltské moudrosti
Keltská moudrost – Viditelné a neviditelné tvoří nedělitelný celek
Tělo má v oblasti spirituality tak špatnou pověst proto, že duchovní svět si dáváme spíše do souvislosti se vzdušným než se zemským živlem. Vzduch je říší neviditelného; sem patří dech a myšlenka. Když zařadíte ducha výhradně do této oblasti, fyzické okamžitě ztratí na vážnosti. To je velká chyba, protože ve vesmíru není nic tak tělesného jako Bůh. Boží tělesnost, to je Boží přirozenost. Příroda je přímým výrazem božské imaginace. Je nejvěrnějším odrazem Božího pojetí krásy. Příroda je zrcadlem Boží fantazie a matkou vší tělesnosti. Chápat ducha pouze jako součást neviditelného světa je proto neortodoxní. Je ironií, že síla a moc božství a ducha jsou odvozovány právě z tohoto napětí mezi viditelným a neviditelným. Celý svět duše vášnivě touží po viditelné formě; v tom spočívá síla imaginace.
Imaginace je mostem mezi viditelným a neviditelným. Keltové měli pro vzájemné prostupování viditelného a neviditelného světa neobyčejně vyvinutý smysl. V západním Irsku se vypráví mnoho příběhů o duchách, strašidlech a vílách, kteří mají zvláštní vztah k určitému místu. Pro místní obyvatele jsou tyto příběhy samozřejmou součástí krajiny. Například ojedinělý keřík uprostřed pole se podle tradice nikdy nevytíná: v tomto místě se totiž možná tajně scházejí duchové. Za pevnosti nadpřirozených bytostí se považuje i mnoho jiných míst. Místní lidé by zde nikdy nic nepostavili a neudělali by nic, čím by mohli narušit jejich posvátný charakter.
John O’Donohue – Kniha keltské moudrosti