OSVÍCENÍ

Osvícení je opravdu nádherný proces. Ovšem pro nás v této době velice těžký. Nemáme možnost se zavřít do jeskyně od všeho dění a věnovat se pouze sami sobě. Jsme vystaveni dění kolem sebe, potřebám druhých, zabezpečení rodiny, základních životních potřeb, kdy nás neustále na každém kroku provází strach, co bude. Kde vezmu peníze na zajištění těchto potřeb, protože dnes jak víme, se za vše platí penězi. Osvícení je proces, kdy si začneme uvědomovat, že něco není v pořádku. Začíná to maličkostí, kdy si uvědomíme, že něco děláme špatně a začneme hledat, co to ksakru je a proč to je. Jenže tento proces má jedno velké úskalí. Tím je náš rozum. My nejsme schopni díky právě našemu rozumu vidět a vnímat pravdu o sobě. Že jsem sobec? Že jsem závistivý? Že jsem povýšený? Já? Rozum nám to hned pěkně vysvětlí, že to tak není. Vždyť dělám vše pro druhé. Snažím se, bla bla bla. Nejlépe je to vidět na vztazích, které se rozpadnou. Ou, jak to bolí. Jak nám ten druhý ublížil. Čím? Že nenaplnil naše představy? Nedělal pouze to, co jsme my sami chtěli a co jsme si přáli? A co to vlastně bylo? Co jsme po něm chtěli? Bylo to pouze a jenom o mě, nebo o nás? Byla to pouze má vlastní představa štěstí nebo naše společná? A co ten druhý? Co doopravdy chtěl, co si doopravdy přál? A naplňoval jsem to já? Jaké mé vlastnosti a emoce zapříčinili tento stav? Závislost? Strach být sám? Zbabělost, říci dost, toto odmítám i za cenu bolesti? Ohleduplnost, abych neublížil? Ukřivděnost. Neschopnost odpustit, protože z mého pohledu mi ten druhý ublížil? Ale kdo mu to dovolil? Já sám, nikdo jiný. On mi přesi nedržel u hlavy pistoli a nenutil mě setrvávat v tomto stavu. Pouze já sám jsem se tak rozhodl na základě svých emocí a strachu. Tak nedávejte vinu druhému za to, co jste si sami způsobili. Vždy je hlavním důvodem nízká sebehodnota a nízká sebeláska. Takto začíná proces osvícení. Kdy si začnu uvědomovat své vlastní, pravé motivy a s tím spojené emoce. Nazvu je pravým jménem. Pojmenuji je. Nikdy to není o druhém. Ale pouze o mě. Žiji v minulosti a hňácám se ve všech těch křivdách, kdo mi co udělal? No tak jo, je to moje volba, pokud se tím chci užírat. A pokud si myslíte, že zapomenete, jste na velikém omylu. Bude se to stále vynořovat, dokola a dokola, dokud neodpustíte jak sami sobě, tak i druhému tím, že pochopíte skutečné motivy. Vaše skutečné motivy. Bohužel v tomto procesu uvědomnění si hraje důležitou roli náš rozum, který nám bude velice urputně bránit v tom, abychom tu pravdu sami o sobě uviděli. To je ta destrukce, kdy se zboří všechny naše představy o nás samých. Představy, které nám tam vkládá náš rozum a snaží se nám namluvit, že my za nic nemůžeme. To ten druhý. To my jsme oběť.
Neschovávejte se za slova musel jsem a musím, měl bych a měl jsem a nepřehrávejte odpověnost za svá rozhonutí a činy na druhé. To oni a my. To ne já. Nehledejte odpovědi na své problémy, nezdary a trápení mimo sebe, ale sami v sobě. To je proces osvícení.