JEDNOTA A DUALITA
Tak a máme zde opět jedem článek, jedno zmyšlení se nad pojmy co je to dualita a jednota. Je to můj úhel pohledu na to, jakým způsobem to vnímám a chápu já sama. Pouze jedna z možných cest, po kterých se můžete vydat, ale také nemusíte.
Podle mne je slovo JEDNOTA špatně zvolené slovo, či špatně chápáno pro to, vysvětlit propojenost mezi mozemským a duchovním. Já bych to spíše nazvala soulad, harmonie či rovnováha mezi dvěmi stranami, které tvoří CELEK, tedy JEDNOTU.
To samé platí pro slovo DUALITA. Opět, lépe by to vystihlo slovo ROZDÍLNOST, dvě strany jedné mince na základě vnímání.
Problém je ten, že lidský rozum nikdy není schopen boha najít ani pochopit.
Rozum není schopen lásky, a tak bude stále hledat, co to je.
Rozum pouze překládá to, co cítíme. Pokud cítím lásku, tak ji cítím uvnitř jako pocit, ale rozum ji necítí, pouze mi zprostředkuje pocit, prožitek, že si ho uvědomím. A to nemá nic společného s dualitou.
Dualita jako taková je blábol.
Dualita je pouze a jenom jiná forma toho samého. A slouží k tomu, abychom si mohli uvědomit sami sebe zde, teď a tady. Když je vám zima, tak si to uvědomujete. Skrze tento pocit, že jste. Uvědomuje si to celá vše lidská podstata, ve které je vše. Není možné se rozdělovat na tělo a duši. Jedno bez druhého by si nemohlo samo sebe uvědomit skrze pocity. Duše nemá pocity. Ona je vnímá skrze naše tělo a naše uvědomnění si jich skrze rozum.
Dobře tedy, ponecháme si slova jednota a dualita. Dualita je tedy rozdílnost, uvědomnění si rozdílnosti mezi fyzickým světem a fyzickým konáním a duchovním světem, duchovním konáním na základě našeho vnímání jak sama sebe, tak i okolního světa a jeho fungování. Tedy pozemské, fyzické a materiální a nadpozemské, duchovní.
Z těchto dvou částí je utvořeno i naše tělo. Bez těchto dvou částí bychom nebyli a nefungovali. Pozemské se vztahuje k našemu žití, myšlení a konání. Nadpozemské se vztahuje k naší duši, která je spojena s duchem/vyšší já, vědomím a Bohem a ukazuje nám skrze duši, kam má naše duše namířeno, tedy jakých vibrací chce v tomto životě dosáhnout. Jednoduše řečeno, kam má v tomto životě dojít, co se má naučit. Skrze tento kanál k nám hovoří Bůh v podobě bezpodmínečné lásky, která nás k ničemu nenutí a vždy pracuje pro naše dobro. Učí nás rozpoznat, kdy jednáme na základě duchovna/duše či duchovního srdce, kdy nejsme pod vlivem emocí a kdy na základě materiálna/rozumu, kdy jsme vedeni některou naší emocí a vzpomínkou s ní spojenou.
A toto vše jsme MY. To znamená CELEK = JEDNOTA. Nelze tedy oddělit dualitu od jedenoty. Jednota se skládá z těchto dvou částí a tvoří celek. My tedy tvoříme celek, díky těmto dvěma částím. A díky našemu myšlení, konání a uvědomování si sami v sobě tvoříme tuto pomyslnou dualitu, rozdělení na dvě půlky tím, že si uvědomujeme rozdíl mezi fyzickým tělem a duší. Bez duality by nemohla existovat jednota = celek. Jednota jako taková neznamená, že zmizí to pozemské, materiální, hmotné a myšlení s tím spojené a zbyde pouze to duchovní.
JEDNOTA znamená rovnováhu mezi pozemským a duchovním. Ani jedna stránka není upřednostňována na úkor druhé.
Když budu dávat přednost jen rozumu/materiálnu, jsem v nerovnováze. Když budu dávat přednost jen duchovnu, jsem opět v nerovnováze. Tedy nejsem v JEDNOTĚ.
Jednota tedy znamená, že tyto dvě strany jedné mince/člověka spolu nebojují, nesoupeří, nepřetahují se a ani nespolupracují. Jsou v rovnováze. Je mezi nimi mír.
Toto se opět týká i toho pomyslného dobra a zla. Dobro a zlo jako takové není. Tato dvě slova pouze a jenom vystihují náš vlastní pocit. Dobrý, nebo zlý. Opět, je to jedna mince/člověk, jeden celek, jednota, která má dvě strany, tvoří dualitu, rozdílnost na základě našeho vnímání a cítění. Takto bychom vše mohli stále dělit na menší a menší části a vždy bychom se dostali k určité věci, která jako celek - jednota je utvořena ze dvou částí - dualitou.
To znamená, že tyto dvě části, které nazýváme dualitou, rozdílností v polatitě, v náboji se my lidé snažíme sjednotit, dostat do rovnováhy.
Problémem dnešních lidí, esoteriků je ten, že nechápou pojem dualita, která tvoří celek. Že bez duality by nebyl možný ani celek. Tedy ta jejich pomyslná jednota. Duchovno jako takové není, neexistuje.
Duchovno není JEDNOTA.
DUCHOVNO je pochopení funkce DUALITY, k čemu slouží a naší snaze ji, tedy tyto dvě složky jednoho, CELKU uvést do ROVNOVÁHY, tedy do pomyslné JEDNOTY.
Lidé odmítají dualitu. Odmítají vidět, že jsou jak hmotní, tak duchovní. Odmítají vidět, že jsou jak dobří, tak zlí. Odmítají, že je to jejich součást, ze které jsou utvořeni jako celek. Oni chtějí být jen dobří a myslí si, že pokud se tak budou chovat, budou duchovní a v dualitě.
Ale zlatíčka, to není možné. Jsme lidé, kteří mají v sobě oba aspekty. Jak zemský, tak nebeský. Jak dobro, tak zlo. A pouze pochopením samotného zla v sobě, kde se bere, z čeho pramení a na základě svého konání, pocitů a zpětné vazby, tedy důsledku a jeho vyhodnocením mohu poznat, proč jsem se zachoval zle. Jaká emoce mě k tomu vedla. Pouze tímto způsobem se ze mě může stát duchovní bytost. Pouze tímto způsobem mohu být v dualitě. Skrze své vlastní poznání a svou vlastní zkušenost. Tím, že budu odmítat a potlačovat v sobě zlo, budu dělat, že tam není, že se mě to netýká a budu se přetvařovat a dělat ze sebe hodného, to zlo ve mě nezmyzí. Stále tam bude. Ba naopak, bude nabírat na síle tím, že si ho odmítám připustit a uvědomit. Takto se ze mě duchovní bytost nikdy nestane.
A pak, když se z vás stane duchovní bytost, uvědomíte si, že není možné jako člověk být neustále v rovnováze, v jednotě. Protože vždy se objeví některá emoce. Vždy. Jsme lidé a ne duše bez těla.
Pokud bychom byli neustále v rovnováze, znamenalo by to, že bychom měli v rovnováze i všechny emoce, tedy by tam žádná nebyla. Necítili bychom nic. Opravdu nic. Byli bychom jako v určitém vzduchoprázdnu, kde je vám dobře, nic neřešíte, nemáte žádnou potřebu něco dělat, něco řešit, vše víte, tak proč by jste cokoliv dělali. Žádná emoce by vás k tomu nenutila. A vy by jste jen byli. Neměli by jste potřebu milovat, jíst, přemýšlet, mít děti, malovat, pracovat, instinkt přežití. Protože k těmto všem potřebám a činnostem nás nutí emoce, které dávají podnět mozku a ten dává podnět ke konání.
Takže buďte vděčni za to, že nejste v ustavičné nirváně. Že nejste v té jednotě, jak je vám prezentována všemi rádoby esoteriky, kteří neví, co to znamená. Spokojte se s tím, že občas se to povede na základě vašeho pochopení, které hned odejde s další novou emocí. Dokud budeme mít lidská těla, není to možné. Pouze to můžeme na chvíli zažít, poznat a pak opět být a žít jako člověk.
S každou další emocí pak padáme do nemocí.
To ano, pokud ji neřešíme, pokud ji nechápeme. Kde se vzala, z čeho vznikla a co nás měla naučit o nás. A pokud ji odmítáme, potlačíme, ona se pěkně usídlí někde v těle, čeká na své kamarádky a pak dělají neplechu v podobě nemocí. Protože my takoví nejsme, že. Tím, že emoce řešíme a ne odmítáme, se stáváme klidnějšími. Již víme, proč jsme ji tam měli a co s námi ta mrška provedla a co jsme provedli s její pomocí my sami jak sobě, tak druhým. Že se to obrátilo proti nám a dostali jsme zpět dvojitou porci, nášup. Odkrýváním svých emocí, kdy a jak se chovám a proč, se pak pomalu zklidňujeme. Ty emoce nám vyskočí a my hned víme. Aha, já jsme teď závistivý. To znám, to jsem zažil a pamatuji si i proč i co tato emoce umí. Co se mnou udělala a jak mi ublížila. Mě samému i druhým. Je to vše pouze na základě vzpomínky, uvědomněnní a odpuštění, že jsem takový byl. Uvědomnění si, že to byla má zkušenost, abych poznal, co tato emoce, žárlivost dokáže s člověkem udělat. A ona ta emoce se zlidní. Ona nad vámi nepřevezme moc, neovládne vás, ale rozplyne se. Takto se pomalu, prací sama na sobě dostáváme do jednoty. Tímto způsobem dokážeme být v jednotě vědomě. Že víme. Pak není problém se do jednoty dostat vždy, když je to potřeba. Zklidníme se a vidíme vše jinak, než pouze skrze tuto naši emoci, pouze skrze naši pravdu. Jsme schopni chápat i pravdu a konání toho druhého. V tomto případě nám pak konání toho druhého neublíží. Jsme v tu chvíli v jednotě. Víme a chápeme. Tímto způsobem se sami uzdravujeme, léčíme. Emoce se nám v těle nikde neusazují, ale rozplynou se.