LIDSKÝ ROZUM

 

Člověk je na něj tak pyšný. Na svůj rozum. Na své myšlení. Na své myšlenkové pochody, že dokáže všemu dát název, formu, poskládat, správně vyhodnotit a zablit to do úhledného balíčku. Je pyšný na to, že dokáže všemu rozumět, vše rozumově vyhodnotit, pojmenovat. Rozum je to, co nás odlišuje od zvířat. Rozum totiž ví.  On ví, tedy my víme. Díky tomu jsme jedineční. Nad ostatními formami života. Tedy rozum nám to říká.

Ale opak je pravdou.

Rozum nic neví. Jen čerpá z naučeného a uloženého v mysli, paměti a to pak skládá dohromady. A chce to mít správně. Správně pro něj znamená rozumím tomu. Nebo když tomu rozumím, tak je to správně?

Uvědomme si, že rozum by měl být pro nás pouze a jenom překladačem. To se táká jen vzniklých situací. Ne naučených a nutných, potřebných vědomostí pro život jako počítání, psaní atd.

Měl by nám překládat příchozí data. Naše pocity, naše vjemy. Jenže on to nepřekládá. Neříká nám pravdu o tom, co k nám doopravdy přichází. On to začne vyhodnocovat a hledat, k čemu by to přiřadil, aby to mohl pochopit. Hledá všude. Co kde slyšel, co kdo řekl, co kdo napsal. Hledá v minulosti a sestavuje z ní budoucnost.

Je zajímavé se podívat na sebe svou duší, tedy nezúčastněně, jak to vypadá s člověkem, když pracuje rozum a ego ruku v ruce.

 Když rozum a ego začnou vyhodnocovat vzniklou situaci a hledají řešení, nebo tomu chtějí rozumět.

 

Vypadá to asi takto.

Vy, vaše fyzické tělo sedí na sedadle v první řadě a je celkem v pohodě.  A na jevišti je váš rozum a ego.

Mají vaše tělo, které si přetvořili ku obrazu svému, tak trochu ho vylepšili, nejen vzhledově. To je práce ega.  A jsou zároveň režiséry i herci v dramatu = příběhu = problému, který řeší. Obsazují do vzniklého problému různé lidi a vytvářejí pomocí nich simulace, absurdní situace, které by mohly nastat a vkládají jim do úst i věty, které by mohli pronést. Co věty, ale i emoce, které by třeba možná mohli cítit. Protože je potřeba být na vše připraven. Být připraven na všechny alternativy, které by mohli nastat. Mít jistotu, že to budu vědět, že to budu mít pod kontrolou, že mě nic nezaskočí, že to udělám správně.

MÍT JISTOTU. JISTIT SE PROTI NEZDARU, CHYBĚ.

To jsou myšlenky našeho rozumu.

Takže na jevišti žije a odehrává svou neexistující partituru ego a rozum. Je to guláš, ve kterém se sami nevyznají, ale to nemohou přiznat že?

A tak dál hledají řešení pomocí dalších a dalších výmyslů, vzorečků, pouček, informací...   a nám z toho může prasknou hlava.

Ale jim to je jedno, protože musí být po jejich. Protože my lidé tomu potřebujeme rozumět. Pro to přeci ten rozum máme, nebo snad ne?

 

A teď si představte, že mysl dokáže fungovat a vyhodnocovat nezávisle na rozumu a jeho myšlenkových pochodech. Toto se nazývá tím, když víme. Víme to uvnitř sebe bez myšlení a přemýšlení. Když k tomuto dojde, vy to víte, vy to chápete, vy tomu rozumíte a přesto rozumově nevíte jak?

 

Tato chvíle, tento moment je velice legrační pro uvědomění si sebe sama. Jak je možné něco vědět? Bez toho, aby to prošlo rozumem a rozum vytvořil myšlenku – rozuměl tomu? Vždyť bez rozumu a myšlenky to nejde? Nebo jde?

 

Jde.

V tuto chvíli pracoval rozum pouze a jenom jako překladač informací, které mu posílala vaše duše skrze celé tělo. Rozum pouze přeložil řeč duše. Nic víc.

 

Ale rozum tomu nerozumí, nechápe to.  Je dokonale zmatený. Hledá, pobíhá, čeho by se chytil. Jak to, že tvořím slova, věty, myšlenku, která dává smysl a přesto tomu nerozumím.  Jak jsem to udělal? Vždyť beze mě, mého naučeného myšlenkového pochodu to není možné. Takto mě to naučili. Že jsem důležitý. Že beze mne člověk nedokáže myslet.

 

To je náš rozum, přátelé. Takto my smýšlíme o jeho funkci a jsme na to pyšní. Na tu naši schopnost vše zamotat v domnění, že tomu rozumíme.

Z rozumu jsme si udělali naši modlu. Ne pomocníka. Tak se pak nemůžeme divit, že má nad námi moc a že nás ovládá.