KARMA

Náš úkol, nebo karma je dána, stanovena již dávno před tím, než se narodíme.
Po naší smrti naše duše předstoupí před Spravedlnost, která spravedlivě zhodnotí náš život, co jsme se naučili, co pochopili, co dobrého či špatného vykonali, komu jsme ublížili, komu pomohli, jaký pokrok ve svém vývoji jsme udělali, kam až jsme došli a co je ještě potřeba udělat, napravit, zažít, komu pomoci, co jsme schopni zvládnout a na tomto základě stanoví, určí nový plán duše. A pochopitelně se nám do něj promítnou i některé staré křivdy z minulých životů, které jsme nenapravili, tak jako lidé, které jsme v nich potkali.
Je dáno, že čím starší duše, tím těžší a náročnější zkoušky a úkoly dostává, protože ví, že je zvládne na základě předešlých zkušeností. Jaké to jsou, nemusím asi říkat. Procházka růžovou zahradou to určitě není.
Některým se těchto úkolů, které je potřeba zvládnout, vyřešit a pochopit, nakupí více v jednom životě. Je to pro to, že je potřeba, aby tato duše jako člověk něco zvládla a dokončila, pochopila, rychleji se posunula ve svém duchovním vývoji a na základě toho stihla udělat a vykonat zase něco jiného, důležitého tím, že se správně rozhodne.
A my se na to tam nahoře důkladně připravujeme. Do nejmenších podrobností. Nic není ponecháno náhodě. Jsou spleteny nitky energií, které nás zavedou přesně tam, kam mají. Náš život a osud je v tuto chvíli napsán námi samými na základě spravedlnosti. Co máme zažít, koho máme potkat, co máme napravit, co se máme naučit. Zda budeme chudí, nebo bohatí. Zda budeme nemocní, uzdravíme se, nebo naopak umřeme. Jak budeme vypadat, jaké budeme mít vlastnosti a schopnosti, které nám na této cestě a v našem úkolu nejlépe pomohou. To je hlavní a základní plán. Co máme zažít.
A můžete se zlobit a nesouhlasit, jak chcete. Opravdu je to tak. Jediné, co je absolutní pravda je to, že jako lidé nevíme CO, KDY, KDE a JAK. A tak by to mělo být. Jak jinak bychom se učili na základě našeho rozhodování, kdybychom vše věděli dopředu. To by nebyla žádná zábava ani překvapení, jak mi na tuto otázku odpověděl Bůh.

Jak do toho zapadá možnost volby? Máme nějakou ?
Ano, máme. Je pouze na nás, jak tento život prožijeme a jak se s ním vyrovnáme. To je ta naše možnost volby. Zda pochopíme, proč se nám něco stalo, odpustíme a přijmeme to, nebo se budeme vztekat na celý svět kolem sebe.

Já vždy karmu přirovnávám k cestě, po které kráčíme. Základní plán duše a život člověka zde na zemi = cesta, která se různě rozvětvuje do dalších menčích cest a odboček, které se na konci opět propojí s hlavní cestou – plánem duše. Někdy je široká, rovná a hladká, někdy uzounká, sotva viditelná, posetá různými překážkami v podobě balvanů, zdí a skal.
A na této naší individuální cestě existují rozcestí.
Tato rozcestí nám dávají možnost volby, jakou další cestu zvolíme, jak se zachováme.
Toto jsou většinou osudová rozcestí, kdy nás čeká nějaké zásadní rozhodnutí, podle kterého se bude dále odvíjet náš život, plán, karma.
A pro každou takovouto naši volbu, rozcestí, je vytvořen plán naší duše. Protože duše sama dopředu neví, jak se človíček rozhodne. Nic není ponecháno náhodě. Ostatní je v našem životě v porovnání s tímto prkotina.
Někdy si tuto cestu můžeme ulehčit správným rozhodnutím, kdy stojíme na pomyslném rozcestí a kdy vše probíhá hladce tak, jak má dle základního plánu duše.
Někdy volíme cestu pomocí rozumu, vybíráme si tu nejlehčí, nejrovnější, prostornou, bez překážek. Tedy my si to myslíme.
Nebo naopak zkomplikovat špatnou volbou cesty na rozcestí a tato cesta nás pak zavede hodně daleko, na další a další rozcestí díky našim špatným rozhodnutím a činům, kdy se na sebe nabalují, až se v propletenci cest ztratíme, jako v nějakém bludišti a nedokážeme nalézt cestu zpět. Zapadneme do bažiny, na samé dno a stojí nás to pak mnoho sil a práce nalézt cestu zpět, vrátit se na původní cestu, po které jsme kráčeli.
Nebo máme dánu určitou cestu, ale někde uprostřed se objeví možnost volby v podobě nenápadné odbočky, uzounké, špatně viditelné cestičky, která vše může změnit. A opět je pouze na nás, zda si této možnosti změnit svůj život, cestičky všimneme a vydáme se po ní, nebo budeme pokračovat po té původní.
Dalo by se však obecně říci, že pokud je něco v našem životě – karmě = osudu dáno, že se má stát, já tomu říkám pevné body v našem osudu, tak se to stane, dříve nebo později a je jedno, jakou cestou k tomu dojdeme. Tyto pevné body jsou hlavně osudová setkání, která nás nějakým způsobem ovlivní, posunou nebo naopak, nebo naše předčasná smrt, úraz, nemoc, výhra v loterii atd. A jak píši, je na nás, co s tím uděláme. Jak se říká : život je jako mariáš. Nikdy nevíš, jaké karty do hry dostaneš a je potřeba hrát s tím, co máš, jak nejlépe dovedeš s přihlédnutím k tomu, aby jsi neublížil.

Je potřeba si také říci, k čemu toto vše slouží.
Jsme takto trestáni? Je Bůh blázen a hraje si s námi?
Ne, není.
On v tom opravdu nehraje takovou roli, jak si myslíme. On nás k ničemu nenutí, za nic nás netrestá. On je bezpodmínečná láska, která chápe, rozumí, nesoudí a vždy nám prostřednictvím naší duše ukazuje správnou cestu.
To, co se nám děje, je výsledek našeho předešlého myšlení a konání na základě našeho rozhodnutí. Věřte mi, Bůh s tím opravdu nemá nic společného.
Toto je hybná síla duše, která se takto učí poznat a zažít všechny možnosti a varianty lidského bytí prostřednictvím lidského těla, emocí a myšlenek.
Na základě těchto prožitých zkušeností skrze tělo pak může poznat a pochopit, protože to zažila, má vlastní zkušenost.
Na základě této své vlastní zkušenosti, kdy se špatně rozhodla, ví, jaké to je cítit bolest a díky této zkušenosti se teď a tady dokáže správně rozhodnout, aby neublížila jak sobě, tak druhým.
Duše nemá tělo, je to pouze energie, která nemá emoce, pouze ví a pamatuje si, jaké to je. A aby mohla znát, potřebuje k tomu tělo, kabátek.
Lidé stále touží po ráji na Zemi. Proč? Protože tím by jim odpadlo nést odpovědnost za své činy a chování v podobě důsledků, které z toho plynou.
Ale v tomto případě by se duše nemohla učit a nemohla by poznat. My se bojíme nést odpovědnost za své rozhodnutí, o které víme, že nebylo správné a které způsobilo stav, že nám něco vadí, že nás to rozčiluje, že nás to bolí, že máme strach.

Je to stále dokola.
Lidé si neuvědomují, že mají hledat sami v sobě, proč se chovám tak, jak se chovám. Proč myslím tak, jak myslím. Proč cítím to, co cítím. Proč se rozhoduji tak, jak se rozhoduji. Co to způsobilo a proč mi to vadí, proč mě to bolí, proč se vztekám, proč mám strach. Vše je uvnitř nás, všechny odpovědi, které jsou zaznamenány v naší duši na základě prožitých zkušeností.

Lidé touží po dokonalosti. Být dokonalý. Ale jak jím chcete být, když nepoznáte na základě svých bolestivých zkušeností, co to je ta láska. Když v sobě odmítáte a potlačujete zlo. Děláte, že ve vás není, že neexistuje, protože to je špatné. Proč? Kdo to řekl? Bůh?
Ne, to řekli lidé, protože špatně pochopili úlohu zla v nás samých. To špatné ve vás vás učí poznat to dobré. Poznat sám sebe a pochopit, čemu mě to má naučit. To je náš úkol zde na Zemi. To není žádný trest.

 

Lidé posbírají různé nesmysly z různých článků a uční a vezmou, vyberou si z toho pouze to, co jim vyhovuje, co jim to ulehčí. Nenést jakoukoliv odpovědnost za své činy. Prostě jen tak mávnu proutkem a vše je smazáno, vše je odpuštěno, aniž by vůbec věděli, co udělali a proč. To je přeci prkotina, že jsem v minulém životě byla vrah, zloděj, pedofil, někdo, kdo rád týral druhé atd. Prostě to zrušíme a hotovo. Nikdy jsem tím nebyl. Já jsem byl vždy hodný. A pokud ne, co mě to zajímá, proč ne.

Jenže to je právě karma, která se nám stále vrací a pokud se objeví, je potřeba ji řešit, zjistit, proč jsem to udělal, pochopit mé pohnutky a pak teprv lze požádat o odpuštění a odpustit sám sobě. Pak je jedna kapitola, jedna maličká část karmy rozpuštěna. Dokud ne, vesmír vám to bude stále vracet jako bumerang, dokud nepochopíte. Zlo z minulosti se promítá do současnosti, děje se nám to samé, co jsme dělali my druhým a je potřeba toto pochopit.

 

Já naše inkarnace vidím jako korákly, navlečené na neviditelné šňůrce. Nitka je doba mezi jednotlivými inkarnacemi a korálky jsou naše jednotlivé životy naší duše, kdy jsme měli hmotné tělo. A každý ten korálek má jinou barvu podle zkušenosti, kterou jsme tam zažili. A v tomto životě se občas stane, že se objeví některá barvička, která odpovídá batvě některého korálku na šňůrce. To zamená, že se nám teď a tady objeví něco, co nám dělá, způsobuje problém, co jsme kdysi prožili a nepochopili jeho význam, proč jsme zažili tuto zkušenost. Čemu nás měla naučit. Až pochopením této zkušenosti a odpuštěním se barva korálku změní na bílou, barvu lásky, která nám v současnosti již nebude ubližovat.

Jak chcete pochopit emoci, která vám v současnosti komplikuje život? Emoci, kterou máte, ale nevíte proč ji máte. Že na někoho reagujete přehnaně, i když k tomu není důvod? Zatlačíte ji? Potlačíte ji? Zmizí? Ale kam? No přeci do vás, do vašeho těla. A v příštím okamžiku se zase objeví. Proč, když vy děláte vše, aby nebyla. Děláte, že není. No protože jste nepochopili, s čím souvisí. Nehledali jste její příčinu.

 

S tím také souvisí vina a trest.

 

Vina za něco, co jsme udělali a odpovídající trest.  Trest pozemský a trest vemírný.

Trest vesmírný je zkušenost - karma a my se již dopředu bojíme, jakou formu tento trest bude mít, a tak se snažíme být dobrými a nedělat chyby.

 

Lidé se snaží být dobrými. Snaží se naplnit ideál, který někdo vymyslel a dal mu podobu Boha, nebo Ježíše. Jenže snažit se tím být jen pro to, že to někdo řekl, a být tím doopravdy je veliký rozdíl.

 

Ideál a představa o sobě a dobru - tlak - při porušení ideálu vznikne vina a strach z trestu. Odmítání lásky k sobě. Nejde se pak dostat z iluze a dostat se k pravdě o dané situaci, aby se vina mohla rozpustit na základě odpuštění sama sobě a pochopení. Pokud bychom byli smíření se zlem v sobě, pak bychom se měli rádi a chápali se. Ale pak je tu ještě ten strach z trestu od lidí, systému, trestu Boha.

 

A toto nás vlastně nutí do toho dobrého. Být dobrý a hodný.  Splnit nesplnitelné. Být ideální. Protože se bojíme viny a trestu. Je to přetvářka na základě strachu z trestu, když nebudu bobrý a nebudu splňovat. Je to hra na hodného a dobrého.

A vina vzniká na základě toho, že nejsem dost dobrý, hodný, ideál. Vina vzniká z toho, že se hodnotím dle ideálu buď svého, či měřítek a hodnot lidí. Jako člověk pomocí ega.

Trestám sám sebe za to, abych se napasoval do role toho hodného, abych splňoval.

 

My chceme být dobrými, protože se bojíme potrestání za to, že nebudeme, že nejsme dobří a tak hrajeme se sebou divadlo a hry na přetvářku, na hodné a při tom víme, že je to faleš a klam a tak tam zároveň cítíme vinu za to, že nejsme takoví, jací bychom měli být podle svého ega, Ideálu.  Je to začarovaný kruh a hraní hry sama se sebou na základě ega.

 

Ano, bojíme se co pak přijde a co tím ztratíme - duši? a současně nás bolí, že víme, že hrajeme divadlo  cítíme pak vzdor a odpor vůči sobě, vůči tomuto divadlu. A současně je tam strach to zlo pustit ven. Takže i špatné chápání, co je to zlo.

Proto lidé stále cítí vinu. Že nejsou dobří jako Bůh. Vinu za to, že nesplňují jeho požadavky. Podle Bible. Ano, vinu za to, že nejsou jako Bůh. Ale protože pořádně neví, jaký je Bůh, jen si to myslí na základě nějakého písma, tak se snaží splňovat ideál superega, které si tento ideál přetvořilo ku obrazu svému. Protože superego nikdy nepozná, co je Bůh. Toho lze poznt jen skrze srdce. To je další blud, že zaměňujeme pozemské ideály za to, jaký je Bůh.

Bůh nás soudit nebude. Jen se nám vrátí energie v podobě zkušenosti. Jenže my se již dopředu bojíme této energie - zkušenosti, jakou bude mít formu a podobu.

Bereme tuto zkušenost jako trest. Ale to není trest. Nebojme se jí. Přijměme jí. Učí nás. Je to o pochopení, proč se mi to děje a o přijetí a odpuštění. Pak není možné tam mít vinu.

Zkušenost je pro naše dobro, ať je jaká je.