JASNOSLYŠENÍ A JASNOVIDĚNÍ. CO TO JE?
Tak dnes opět článek na téma schopnosti. Opět, jsou to mé zkušenosti, můj způsob chápání a poznání, porozumění. Takže to neberte jako absolutní pravu, ale jen jako něčí zkušenost, o které hovoří.
Jako vždy, když píši nějaký článek o něčem, není možné ho napsat v pár řádcích, protože je mnoho a mnoho věcí, které na to mají vliv a které není možné vysvětlit do detailu, protože by to byl nekonečný příběh. Protože vše se vším souvisí. Takže se budu snažit to napsat jednoduše a srozumitelně.
Jasnoslyšení. Co to je? Je to dar? Je to schopnost? Mají tuto schopnost jen někteří? Ti vyvolení?
Já osobně si myslím, že tento dar má každý člověk, jen si ho neuvědomuje. Jeho rozum mu to nedovolí. Ale zamyslete se. Je to pravda? No vidíte, myslíte, mluvíte, skládáte věty a slyšíte své myšlenky. S kým vlastně mluvíte? Sami se sebou. Ale s kým, doprčic. Když jsem zticha. Neotvítám pusu. Nevydávám zvuky. Copak mozek a rozum má ústa? Má hlasivky? Může mluvit? Tak s kým tedy mluvím. Kdo to ve mě mluví? A jak? Jak to dělá? Toto je v podstatě také jasnoslyšení. Jen slyšíte sami sebe. Rozum to není schopen pochopit ani vysvětlit. Bereme to jako samozřejmost. Myšlenka je energie. My dáváme rozumu impuls, příkaz vytvořit větu pomocí myšlenky a on reaguje. Skládá k sobě jednotlivá slova, aby dávala smysl. Rozumový smysl. Slova hledá v databázi slov, vět, frází, které již někdy slyšel. A pak je složí do věty a tato energie věty na nás působí, zformuje se do hlasu, našeho hlasu, který slyšíme, aniž bychom promluvili. Jinak to není možné říci. Takže mluvíme se svým vlastním rozumem. Vedeme konverzaci sami se sebou. Někdy je to pouze rozum a někdy je to energie duše, která s námi hovoří skrze rozum, který opět energii převede na slova a věty. No není to zajímavé? Ono do tohoto procesu mluvení sám se sebou zasahuje více věcí, jako emoce, vzpomínky nás lidí teď a tady, nebo vzpomínky duše, strach z toho, co bylo, strach z toho, co bude a představy, co by se mohlo stát... Je toho mnoho. Ale to není teď důležité pro vysvětlení, jak to, že slyšíme sami sebe. Takže v podstatě je to jasnoslyšení, že? Jen nedokážeme rozlišit jednotlivé energie, frekvence, oddělit je od sebe, kdy hovoří náš rozum a kdy naše duše. Máme na to málo zkušeností. Rozum je totiž taková malá mrška. Chce mít na vrch, protože nám je stále dokola říkáno, že rozum je to nejdůležitější, na rozumu a vědomostech je vše postaveno, na tom, co víme, co jsme se naučili a nasáli poslechem. Doma, ve škole, od kamarádů ... Nic jiného tam v podstatě nemáme. Takže my dáváme pokyn rozumu, aby hledal jen to, co známe, čemu rozumíme, co nám dává smysl. Hledáme jistotu. A zorum hledá, skládá, upravuje tak, aby měl vždy pravdu, tedy abychom my měli vždy pravdu, protože to už někde slyšel a ničeho jiného se nedokáže chytit. Pokud se objeví něco, co rozum nezná, nikdy to neslyšel, nikdy o tom neslyšel, něco, čemu nedokáže rozumět, něco, čemu nedokáže dát formu a podobu z uložené databáze, tak to vyhodnotí jako blud a vymaže jakoukoliv stopu. Nebo nám tam naskočí strach. Hele pozor, tohle neznám. A co neznám, čemu nerozumím, je potřeba se toho bát. Protože by mi to mohlo ublížit. Sice nevím jak, ale nikdy nevíte, že? A tak nám tam rozum vykouzlí pomocí databáze a představivosti něco, co je odpudivé a nahání nám strach. Buď obraz, nebo opět nějaký hlas, který není náš a ten hlas říká ošklivé věci.
A toto stejné se děje u jasnovidění. Rozum překládá do obrzu to, co vidíme kolem sebe pomocí očního vjemu. Opět jen to, co známe, s čím jsme se již setkali jak osobně, tak z obrázků. Opět vybírá z databáze ten nejvhodnější název pro to, co vidíme. Co nezná, opět vypustí. My to nevidíme. Legrační je to, že někdy to zacítíme, máme tušení, ale to je tak slabé, že je to okamžitě pryč. Rozum nám to opět pěkně vysvětlí.
Je to tedy vše o tom, kolik máme zkušeností. Ne z tohoto současného života, ale ze všech životů. Stále je to o zkušenostech. Není to o rozumu jako takovém, ale o tom, zda dokážeme oddělit rozumování, tedy vyhodnocování na základě toho, co si o tom rozum myslí, že to je to, od toho, že nám pouze přeloží energii jako informaci, bez vyhodnocování a vlastních domněnek.
A v tom je dnes obrovský problém. Mnoha lidem se v dnešní době otvírají tyto schopnosti. Že jsou schopni vidět a slyšet. Otázka zní, kolika lidem se otevřeli tyto schopnosti sami a kolika lidem na základě jejich chtění. Na základě chtění pro něco a tudíž na základě buď vnějšího zásahu v podobě kurzů, tedy opět na základě přijímané informace skrze slovo člověka, té jistoty, že to funguje, které se pak náš rozum drží, nebo na základě našeho chtění, že to chceme pro něco? Ale pro co? Pomáhat druhým. Tedy tímto uspokojovat sami sebe, své touhy a přání.
Víte, schopnosti, které se nám otevřou, se neotevřou pro to, abychom pomáhali druhým. Ony se nám otevřou pro to, abychom v první řadě pomohli sami sobě. Jsou to naše vlastní nástroje pro nás, jak pochopit sami sebe a sami sebe vyléčit. Jak se zbavit toho, co nám dělá problémy. Nástroj, pomocí kterého to můžeme pochopit a vyřešit.
Jenže mnoho lidí si myslí, že když vidí to a to, že je to pravda. Uvěří tomu. Již dál nehledají, nerozvíjejí se. Nehledají sami v sobě, co jim tato schopnost chce říci o nich samých. V čem jim tato schopnost chce pomoci u nich samých. Nezkoumají tuto schopnost. Nezdokonalují tuto schopnost, aby věděli a poznali, co jim ukazuje, co jim říká. Že není nic tak, jak to vypadá. Že vše má dvě strany. Jak bílou, tak černou a je potřeba se naučit pomocí této schopnosti to rozeznat a poznat na základě vlastních zkušeností. Že nám do toho zasahuje právě ten náš rozum a ego. Oddělit rozum a ego, co si myslíme, že to je, co chceme, aby to bylo od skutečné informace, která není zkreslena žádným naším přáním a ukazuje nám skutečnost, pravdu. Tito lidé jen hledají další a další schopnosti. Proč? Toť otázka pro jejich rozum. Důvodů může být mnoho rozum jim to pěkně a srozumitelně vysvětlí. Jenže, rozum jim řekne pouze to, co chtějí slyšet, to, co mají odposloucháno. Pomáhat, zachraňovat, lidskost, soucítění ... Vždyť je to lidské. Rozum jim neřekne pravdu, že to dělají ze strachu, ze samaritánství, z důvodu sebeobětování, z důvodu, že chtějí tímto způsobem dostat lásku, uznání, že chtějí mít pravdu, chtějí manipulovat, ovládat ... Toto nám rozum neřekne. Ne ne. On nám to zabalí do krásných a vzletných slovíček, která nám dělají dobře, dělají dobře našemu egu. Nám samým, že se cítíme lépe, ale uvnitř? To je již jiná.
Je krásné, že někdo vidí anděli. Vidí je třeba od mala. Jenže. Jsou to opravdu andělé? Jsou to všichni andělé? Má tento šlověk schopnost to poznat? Nebo tomu věří, že to jsou andělé a to mu stačí? Mě by to tedy nestačilo. Protože nikdo z těchto lidí není schopen to poznat. Nemá na to dostatek zkušeností a ani to nevzal v potaz, že mnoho andělů, které vidí anděli nejsou. Proč? Protože slyší jen to, co chce slyšet. Andělé mu říkají přesně to, co chce slyšet. Je to pět hra rozumu, ega a jeho překladu.
Nikdo z těchto lidí nepředpokládá a ani neví, nezná, že i černá, tedy druhá strana se může ukázat, vzít na sebe podobu bílé. Může se objevit jako anděl i jako samotný Bůh. A my tomu věříme, protože tomu chceme věřit. Nehledáme, nezkoumáme, zda je to pravda. S kým doopravdy mluvíme. Koho doopravdy vidíme. Možná, že na to nemáme schopnosti. Ale naše duše to vždy ví. Jen my ji v tu chvíli neslyšíme. Ono je to tak lákavé. Věřit, že mluvím s Bohem. Nebo s andělem. Proč pochybovat. Proč být obezřetný. Vždyť bílá nemůže být černá. Nebo snad ne? A tato druhá strana přesně a dopodrobna ví a zná, jací jsme. Na co myslíme, po čem toužíme, co chceme vidět a proč. Ona nás zná skrz naskrz, stejně jako Bůh. A tak nám druhá strana dá přesně to, co chceme. Ukáže se nám a zhmotní v to, co chceme vidět a přesně nám řekne i to, co chceme slyšet. Ta krásná slova, ta krásná poselství pro nás, pro lidstvo, pro druhé. Co mají dělat, co mají cítit a jak to mají dělat. A v těchto krásných poselstvích jsou použita slova. Slova, která hrají a brnkají na naše city, na naše emoce, na naše strachy, na naše vzpomínky. Slova, kterým jsme my lidé přiřadili význam, tedy co znamenají, pomocí rozumu. Takto je chápeme, takto jim rozumíme. Jenže tato slova mnohdy znamenají opak, co se týče energií a vesmíru. Ale to my nevíme, že? My známe jen to, co nám říká náš rozum. A jsme opět tam, kde jsme. Nasloucháme a věříme komu? Rozumu, nebo duši? Černé straně, nebo bílé straně? Víte, když něco vypadá moc hezky, tak by jste měli zpozornět. Protože my se neučíme skrze hezké, ale skrze špatné. My se neučíme poznat dobro skrze dobro, ale právě skrze zlo. Protože dobro, které jsme již poznali a zažili, není potřeba ukazovat, dokazovat. To tam v sobě máme. Je naší součástí automaticky, vtisknuto do naší duše. Tak proč by se nám dobro takto vtíralo? Ono to nemá zapotřebí. To zlo má tu potřebu sebe sama zamaskovat krásnými slovíčky, jak to bude krásné, když uděláte to a to.
Jak z toho ven? Nijak. Je to zkušenost těch lidí a lidí kolem, kteří jim věří. V příštím životě to bude lepší.
Takže, zlatíčka. Nechtějte přeskočit svůj postupný růst a vývoj, postupný duchovní vývoj. Pokud máte nějakou schopnost, poznejte ji. Zdokonalujte ji. Použijte ji pro sebe. Pro své vlastní vyléčení. Pro své vlastní pochopení. Pro svůj vlastní duchovní růst. Ostatní přijde samo, přesně tak, jak má v souladu s vaším poznáním sebe sama. Nehledejte a nechtějte to, co má druhý. Nehledejte odpovědi u druhých. Jen vaše vlastní odpovědi na základě poznání a pochopení, že jste se k nim dobrali sami jsou ty nejcennější.
Jinak je to cesta do pekla, dlážděná dobrými úmysli, které nám tam dává rozum. Ne duše.
Není možné poznat a pochopit Boha a vesmír skrze učení někoho, skrze napsané někým, skrze jakékoliv učení vymyšlené člověkem. Jen skrze sebe sama a skrze své vlastní poznání a zkušenosti, které jsou nepřenosné, nepředejné.