STRACH

Opět jeden článeček na téma STRACH.

Lidský život se skládá z drobných, různě barevných korálků emocí. Z radostí, starostí, trápení, z lásky, z drobných každodenních radostí i starostí, které každý z nás navlékáme na šňůrku života a času do překrásného náhrdelníku, ve kterém je vše a naše zkušenosti v něm září jako drahokamy, které patří jen nám.
A my před tím utíkáme. Bojíme se, že uděláme chybu. Že někoho zraníme, že někoho či něco ztratíme. Strach nám přetrhává nitky a korálky i drahokamy nám propadávají skrze prsty do nicoty. Takhle náhrdelník nikdy nebude celý. Nikdy nezískáme blyštivé a zářivé drahokamy. Jen obyčejné sklo, pozlátko, které se za ně vydává. Jen náhražku a iluzi života.

Strach. Co to je? Kde se bere, jak vzniká a z čeho pramení?
Obecně je to pocit našeho vlastního ohrožení. Nebudu zde mluvit o strachu, který je spojen s naším bytím, tedy fyzickým tělem a s ohrožením jeho funkce, pudem sebezáchovy, která je neslučitelná se životem, má za následek smrt.

Budu zde mluvit o tom druhém strachu, který nás nutí lhát, utíkat o problému, přetvařovat se, podlézat, ovládat druhé, vlastnit a mnoho jiného a který je vždy provázen některou emocí, buď vědomou, nebo nevědomou, skrytou.

Strach je pocit ohrožení. V mozku to zabliká POZOR! Něco se děje. Mozek přijme informaci v podobě energie buď skrze pocit těla, nebo skrze sluch, chuť, čich a oči a reaguje na ní podle toho, co v nás vyvolá na základě některé předešlé situace, zkušenosti. Pokud byla předešlá zkušenost nepříjemná, negativní, bolestivá, mozek i my sami nás chceme před opakováním uchránit a vznikne strach. Strach z toho, že to bude opět stejné. A tak začneme kličkovat a vymlouvat se.
Strach tedy vzniká na základě námi nepochopené emoce, která se nějakým způsobem projevila a něco negativního způsobila nebo spustila jak u nás, tak u druhých. Zlost, křik, pláč, smutek .... Nepochopili jsme, proč jsme se zachovali tak, jak jsme se zachovali. Co nás k tomu vedlo. Proč jsme křičeli? Jaká emoce nás nutila křičet? A proč? Proč jsme se rozplakli? Čeho uvnitř nás se to dotklo? Co to o mě vypovídá?
Jenže my to omítáme vidět a vědět. A tak to nahradíme přijatelnou lží o sobě nebo o druhém a již začíná kolečko strachů. Aby druhý nepoznal, že jsem slaboch, že mám strach, že si nevím rady, že jsem moc hodný, že se neumím ozvat, že nemám rád konflikty atd. Opět se dostáváme k něčemu, co v sobě nemáme pochopené, zpracovné a tak to schováváme za vytvořené masky a strachy z odhalení. Pak děláme špatná rozhodnutí a opět se bojíme.

Každé naše rozhodování a konání je provázené strachem, z kterého vznikají pochyby a nerozhodnost, nevěříme si.
Ale kde se bere? Z čeho pramení strach?
Nevěříme svému rozhodnutí díky strachu z konečného výsledku, který chceme a který je ovlivněn našimi nepochopenými emocemi. Stáváme se tak zajatci své vlastní mysli a emocí, kdy se necháme uplatit naší vymyšlenou vidinou konečného výsledku, řešením, prospěchu a výhod, podpořenou našimi falešnými a nereálnými touhami a předpoklady o konečném výsledku, a tím si již dopředu vytváříme strach o tento výsledek, bez pochopení proč, co mě k tomu vede a tím dáváme prostor pochybám a nerozhodnosti.

Jistota není a neexistuje. Budoucnost není a neexistuje. Existuje pouze teď a tady a naše teď a tady utváří budoucnost, která se každým okamžikem, každou naší myšlenkou a každým naším teď a tady rozhonutím a volbou mění z vteřiny na vteřinu a tedy není stálá, definitivní. Je pružná, živá a proměnlivá.

Pokud se bojíme, stojíme na místě. Budoucnost k nám nemůže přijít sama, automaticky. Taková, jaká má být.
Jsme paralizováni strachem ze změny v ještě neexistující budoucnosti, která v tento moment není, neexistuje.
My si ji již v tuto chvíli, ve svých myšlenkách svým strachem přetváříme do té nejhorší podoby, nejhoršího scénáře.
Nebo naopak díky vlastním lžím a omítáním vidět pravdu, přetváříme neexistující budoucnost do líbivé, jakou chceme mít ve svých představách a ne jaká ve skutečnosti bude a kdy na této ještě neexistující budoucnosti lpíme a toto lpění v nás opět vyvolává další strach a bolest z budoucího výsledku a na základě toho učiníme špatné rozhodnutí. Ze strachu, abychom se vyhnuli budoucímu strachu, pravdě a bolesti. Stále dokola. Začarovaný kruh.
Díky strachu nemáme možnost něco změnit, něco napravit, něco se naučit, poznat, zažít a pochopit. Náš strach a lpění na něčem neexistujícím nám tuto možnost vzal.
Učíme se skrze bolest z našich chyb.
Jak se chcete něco naučit, když se už dopředu bojíte udělat chybu, bojíte se pravdy a bolesti, která ještě není a neexistuje? Tím, že se bojíte udělat chybu, tím, že již dopředu předpokládáte, že uděláte chybu, ji již sami teď a tady vytváříte svým strachem stále dokola a dokola.
Kličkujete a uhýbáte před pravdou, která bolí. Hledáte cestičky, jak pravdu obejít, aby to co nejméně bolelo a pravdu nahrazujete lží. A lež je pouze cesta k další nepochopené bolesti.

Vždyť jeden lidský život je tak zatraceně krátký na to, abychom ho promarnili stálým strachem, obviňováním, hádáním a nevraživostí.

Tak si ho užijte plnými doušky, jako malé dítě, pro které je každý den, každý moment nový, jedinečný a zároveň tak zajímavý, že stojí za to ho vyzkoušet a prozkoumat všemi smysli, s dychtivostí a zvědavostí, co mě čeká za rohem a co se nového naučím. S otevřenýma očima dokořán a bezestrachu. Co se VÁM tak hrozného může stát? Nic, co by jste nezvládli, pokud tomu budete věřit. Strach má velké oči a pouze vy sami mu dáváte sílu. Tak si ji vezměte zpět.