ODPUŠTĚNÍ

Jak funguje odpuštění a proč je tak důležité.

V první řadě je potřeba si říci, že odpuštění není záležitostí rozumu. Že si to rozumově vyložím a rozumem usoudím, že je pro mne dobré si odpustit. Že si řeknu, já jsem lepší, moudřejší, nad věcí. Tím to není vyřešeno. To nás zase náš rozum a ego ošálili. Proč? Protože se nám nechce do toho hrábnout a přiznat si a uvědomit si pravdivé emoce a pocity, které tam máme a které nás bolí.  Tak to nefunguje.

Odpuštění je dar, který my sami sobě dáváme, dar lásky k sobě, kdy si řekneme, že si už dál odmítáme ubližovat skrze něco, co se stalo. Je to minulost. Je to něco, co již není možné změnit. Je to jen vzpomínka, která nám stále ubližuje, protože jsme ji nepochopili a neodpustili. Máme v sobě uzavřeny emoce a pocity, které pomyslně buší na dveře a rozum nám říká, že to, co cítíme uvnitř, není pravda. Vidíme to a pamatujeme si to rozumově. A přes to nás to stále bolí. Někde uvnitř. Ten neodbytný pocit, který nám ubližuje. Co nám to vlastně ubližuje? Naše nepochopené emoce a pocity, schované hluboko uvnitř nás, které nám nedovolí jít dál a nechat vše za sebou. A to lze pouze a jedině tím, že se na to opět podíváme, na tu konkrétní situaci, beze strachu, že nás to opět bude bolet. A že to bude bolet, tomu věřte. Ale my tímto ty emoce a pocity vytáhneme na povrch. Pojmenujeme je. Tím, že je pojmenujeme, že si je uvědomíme, dáme jim podobu, je teprve můžeme zpracovat. Můžeme se na ně podívat, prohlédnout si je, uvědomit si, co dělají, jak na nás působí, jak nám ubližují a jak jsou vlastně již v tuto chvíli zbytečné, protože k nim již není důvod. Jsou minulostí. Je to minulost. Příběh, na který se teď a tady díváme. Divadelní hra, ve které jsme účinkovali.  Díváme se, pozorujeme sebe a druhé bez obviňování a trestání rozumem buď sebe, nebo ty druhé.  Bez uvědomění si všech okolností, tedy toho, co se dělo v té chvíli ve mě samém a pochopením, proč, není možné odpustit.

Odpuštění tedy neprobíhá na rozumové úrovni, ale na úrovni prožívaného, skrze emoce a pochopení, proč jsem je tam v tu chvíli měl a že už jich není potřeba, protože je to minulost, kterou není možné jakýmkoliv způsobem změnit. Změnit to, co jsem cítil. Mohu to změnit pouze odpuštěním teď, v tuto chvíli, kdy si odpustím, nebo odpustím druhým. To je nejvyšší dar, dar lásky sobě.

Představte si, že stojíte v obrovské místnosti, kulatém chrámu, ve kterém není nic. Jste v něm sami. Je v něm pouze bílé mléčné světlo. Je nekonečný a rozlehlý.  Je jen na vás, jak velký ten chrám je. Může být malý, ohraničený zdmi, podlahou a stopem, nebo nemá zdi, podlahu a strop.

Ten chrám  jste vy, vaše duše, vaše podstata. A to, co v něm stojí, je váš rozum, tedy to něco, ten někdo, jak vás váš rozum vidí a vnímá.

Jak probíhá proces odpuštění v tomto chrámu?

Když jste připraveni, když se rozhodnete, že se máte rádi a odmítáte si dál ubližovat, v tomto chrámu najednou z prostoru vystoupí dveře, které tam před tím nebyly. Těch dveří je tam ve skutečnosti mnoho a mnoho, ale vy je nevidíte. Váš rozum vám je schoval, aby vás chránil před bolestí. Taková jeho medvědí služba, protože ve skutečnosti k vám skrz ty dveře přichází vše, co je za nimi, jen vy to nevidíte, nevíte a přes to vás to teď ovlivňuje a ubližuje vám to. Jsou to dveře vzpomínek, za kterými je schována minulost, příběh, který se stal a vaše emoce a pocity, které jste v té chvíli měli a cítili.

Jedny dveře vystoupí do popředí a vy máte možnost do nich vstoupit. Ponořit se do minulosti, do příběhu, který jste prožili. Znovu ho prožít, procítit, podívat se na něj, podívat se sami na sebe skrze tento chrám, kdy si uvědomíte, že ten, na koho se díváte, už není. To bylo. Zde, v tomto prostoru, kdy jste viděli minulost, opět ji zažili a prožili skrze vzpomínku a uvědomili si, co vás v tu chvíli tak moc bolelo a proč, pak můžete sami sobě odpustit. Tak jako odpustit i druhým. Požádat za odpuštění i ty, kterým jste ublížili. Protože v tomto prostoru, uvnitř vás není rozum, ale jen pravda, láska, která vám ukáže vše bez lhaní a přetvářky a výmluv rozumu. Tam, jedině tam lze odpustit.

Když proběhne odpuštění, tedy vy sami sobě dáte lásku, prostor za dveřmi, minulost, vzpomínka, emoce a pocity zmizí a zbyde bílé světlo, které začne skrze tyto dveře vrhat bílé světlo do prostoru chrámu, osvětlovat chrám. Začneme vidět jasněji a objeví se nám díky tomuto světlu další dveře. Jedny, dvoje. A my opět můžeme vstoupit.

Jak vstupujeme a odpouštíme , tím více světla těmito dveřmi může proudit do samotného chrámu. Tím světlem je samotná láska. Láska k sobě. Není potřeba ji hledat. Ona tam je, jen je zakryta závojem zapomění skrze rozum.

Toto je odpuštení. Není možné otevřít všechny dveře najednou. Roztrhalo by nás to na kusy. Všechny ty emoce a pocity. Náš rozum, tedy to, ten někdo, co v tomto chrámu stojí, by to neunesl. Zbláznil by se z přívalu tolika emocí.

Vše se nám otvírá postupně, tak, jak jsme na to připraveni. Skrze jedny dveře, pochopení a odpuštění se mohou otevřít další.

Není možné, aby tyto dveře otevřel někdo jiný a vstoupil do nich. Jen vy. Není možné, aby někdo jiný za vás pochopil a odpustil.  Jen vy. Jediné, co pro vás může někdo jiný udělat je, že vám ty dveře ukáže. Ale vstoupit smíte a můžete pouze a jenom vy sami.

Tak to prostě je.