VÍRA A BÚH
Co je to víra?
Je víra a víra. Jedni věří na něco, čemu začali říkat Bůh a dali tomu podobu a vlastnosti, které pokládáme za ty nejušlechtilejší, pro nás nedosažitelné a ty se podle tohoto vzoru snaží naplnit. Jiní věří v něco, čemu začali říkat zase jinak a tak dále. Problém je ten, že každý tento bůh má jiný název, jinou podobu, jiné vlastnosti a všichni se přeme o to, který je ten pravý. Zda ten náš, nebo ten souseda. A všichni se snažíme ty druhé přesvědčit o své pravdě, chceme, aby boha viděli a vnímali stejně, jako my. To je problém křesťanství, který toto nutil všem po celém světě jako jediný správný pohled na Boha. Kdo ho vnímal jinak, viděl ho jinak, nazýval ho jinak byl kacíř a beznaboh. Takže zde v podstatě nejde o víru jako takovou, ale o to, jak toho Boha máme vidět, co si o něm máme myslet a to je dáno náboženstvím a církví, která nám říká, jak máme myslet, jak ho máme vidět, co po nás chce, co po nás nechce, tedy pravidla chování, myšlení, cítění, která máme dodržovat. A v tom je ten zakopaný pes.
Víra znamená věřit, čemukoliv a věřit znamená vědět. Vědět na základě své vlastní zkušenosti. Že jsem to poznal a zažil na vlastní kůži. Pokud jsem tedy něco zažil na vlastní kůži, mám vlastní zkušenost, pak mohu vědět a věřit tomu. Pak vím.
Pravá víra nepotřebuje Boha k tomu, aby mi říkal, jaký mám být. Stačí, když máte svědomí, které vám spolehlivě řekne, co je a není správné. Svědomí, morální hodnoty sám v sobě, lásku a přijmutí odpovědnosti za své činy a chování. Víru sám v sebe, že mé vlastní svědomí mi nedovolí udělat něco špatného a nečestného. To je pravá víra. Toto je Bůh. Je úplně jedno, kde ho budete hledat, jaké jméno mu dáte, jaká pravidla budete dodržovat. Nikdy ho nenajdete, protože on je v každém z vás a projevuje se skrze vaše chování, myšlení a konání. Boha tedy najdete jen sami v sobě. V tom jak se každý den chováte a že si uvědomíte, zda ubližujete, nebo dáváte lásku. Boha najdete pouze tak, že budete přemýšlet nad tím, proč se chováte tak, jak se chováte. Ne, že se o to budete jen snažit.
Bůh. Co nebo kdo je to Bůh?
Bůh je pouze a jenom slovo pro něco. My tomu něčemu říkáme Bůh, jiní Aláh a jiní zase jinak. A tito bozi byli námi, určitými skupinkami lidí stejného smýšlení vytvořeni a dali jsme jim lidské vlastnosti. Takové, jaké s námi rezonují. Náš Bůh je vytvořen z ušlechtilých vlastností a islámský bůh je utvořen z těch opačných. A lidé tomu věří. Nikdy se s ním nesetkali a přesto věří, že to tak je. Protože to někdo řekl, že to tak má být, že to tak je.
Bůh jako takový není Bůh. Je to energie, z které je utvořen celý vesmír, tedy i my. Je to energie bezpodmínečné lásky, ve které je jak dobro, tak zlo a tato energie je v rovnováze. Nepřevažuje ani jedno. A vesmír si z této energie vybírá zrovna tu energii, která je potřeba pro tvoření. Dobro má mnoho podob a zlo také. Tato energie bezpodmínečné lásky tedy nemá žádnou podobu, nemá žádné vlastnosti, nemá žádné emoce.
On nemá podobu. On je. Je to bezpodmínečná láska, která je v každém z nás a zároveň je v nás i druhá strana, zlo. A my se snažíme skrze tuto bezpodmínečnou lásku, skrze Boha sami v sobě poznat a pochopit, proč tam to zlo máme a co s námi dělá.
Tím, jak si člověk vybírá a volí co udělá, jak se zachová, tím jak se chová, koná, cítí, si sám z této energie vybírá a volí, kterou část energie bezpodmínečné lásky použije. To mi sami si vybíráme. Stále je to o mě. O tom, jaký jsem uvnitř. Co cítím a pochopením, proč to cítím. Tato energie nám neříká, neradí, kterou její část máme použít. Ona zde pouze je. A pak, na základě svého prožitku, svého rozhodnutí a konání můžeme na vlastní kůži poznat, zda jsme použili tu či onu část bezpodmínečné lásky v podobě reakce, odezvy na své chování, jednání a konání od druhých, v podobě vlastních pocitů a emocí. To je ten okamžik, kdy vím. Ano, teď vím, že jsem se zachoval špatně, protože mě to bolí, protože cítím zlost, cítím strach, cítím beznaděj. To znamená, že jsem udělal něco špatně. Ne ten druhý, ale já sám. Na základě této vlastní zkušenosti vím. A tato má vlastní zkušenost mi slouží k tomu, abych sám nad sebou přemýšlel, co mě k tomuto chování a jednání vedlo. Tímto způsobem, pochopením svých skutečných motivů, podle kterých jsem se zachoval tak, jak jsem se zachoval mohu pochopit, tedy vědět, co je potřeba udělat pro to, abych se změnil, abych byl v rovnováze, aby ve mě byla bezpodmínečná láska, tedy Bůh. Takto ve mě bude, bude mojí součástí a nepotřebuji ho hledat. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, jaký mám být. Aby mi někdo říkal, že Bůh chce, abych byl takový a takový. Nespojujte si tuto energii, bezpodmínečnou lásku, Boha s nějakými pravidly, která jsou odvozena od lidských ideálních vlastností ideálů, jak se máme chovat. Tato pravidla nám Bůh nenutí. On nám dává na výběr, zda budeme dávat přednost jedné, či druhé straně na základě svého rozhodování. K tomu nám slouží naše svědomí a přijetí odpovědnosti za to, jak jsem se rozhodl. A toto přijetí odpovědnosti za své rozhodnutí, které je mnohdy bolestivé nás učí, kdo je to Bůh. Že pokud se budu jen snažit něco naplnit a splnit, budu pouze hodný, protože tak to chce Bůh, aniž bych přemýšlel nad tím, proč to dělám, co mě k tomu vede, proč se chovám tak, jak se chovám, nikdy toho Boha nepoznám a nepochopím.
Problémem víry není víra sama, ale to, jak ji lidé chápou a s čím ji mají spojenou. Lidé mají víru ve svých myšlenkách spojenu s představou určitých skupinek lidí, která jim tuto představu vnutila. A tyto skupinky lidí vytvořili různá náboženství. A každé toto náboženství vidí a vnímá Boha jinak. Jedním takovým náboženstvím je křesťanství, nebo zde již zmiňovaný islám. Problémem jakéhokoliv náboženství je, že po nás chce, abychom slepě věřili, že takový ten Bůh je. Má tyto a tyto vlastnosti. Jak může mít nějaké vlastnosti, když je to energie bezpodmínečné lásky? Jak po nás může něco chtít, když je to energie bezpodmínečné lásky? Jak nás může trestat, když je to energie bezpodmínečné lásky?
Křesťanství vytvořilo Boha, který je takový a takový a chce po nás to a to. Islám vytvořil Boha, který je takový a takový a chce po nás to a to. Kdo řekl, že to po nás chce Bůh? Že to řekl Bůh? Byl to Bůh, nebo myšlenky lidí?
Jak myslíte, že vznikla Bible? Jak myslíte, že vznikl Korán?
Na základě myšlenek lidí. Bibli i Korán napsali lidé na základě svých myšlenek. A odkud se berou myšlenky? Přichází k nám v podobě čisté informace, která není ani dobrá, ani zlá. To z ní učiníme my svým přemýšlením. To my jí dáme podobu svými myšlenkami a posléze řečí či písmem. Podobu na základě svého vnímání, cítění, chtění a chápání. Podobu, jak by to mělo být podle nás a myslíme si, že je to pravda. A tím nám vzniklo křesťanství, Bible a podoba Boha. Na základě lidských představ. Ne na základě pochopení sebe sama, proč je ve mě zlo, ale na základě toho, že takový nechci být, nechci mít v sobě zlo, chci být dobrá a hodný. Takový chci být. Chci být dokonalý jako Bůh. Jenže mezi chtěním, tedy dokonalostí a tím, jaký jsem ve skutečnosti zeje obrovská propast v podobě práce sama na sobě, být tím skrze pochopení. A té dokonalosti jsme pak my lidé dali podobu, vlastnosti a soubor lidských pravidel, sepsaných v Bibli, která, když budeme dodržovat, tak se z nás stane co? Jenže tato pravidla z nás neudělají lepší lidi. Touha po těchto vlastnostech z nás opět neudělá lepší lidi. Bohužel lidé těmto pravidlům a podobě Boha slepě věří. Věří něčemu, co není možné poznat, pokud to nezažijete na vlastní kůži v podobě svého vlastního rozhodování.
Lidé stále chodí do kostela, modlí se k Bohu a za něco prosí. Prosí o zdraví, prosí o odpuštění, prosí, aby byli lepší, prosí, aby jim dal sílu, prosí o zázrak, prosí o lásku.... A stále nic. Stále jsem stejný. Stále mám zlost, stále se rozčiluji, stále jsem netrpělivý, stále dělám stejné chyby, stále jsem nespokojený, stále chci to a to, stále závidím, stále nenávidím. Tak kde je problém?
Proč prosí jeho? Proč si myslí, že on je změní, jen tak, zázrakem. Vyřeší jejich vlastní problémy. Vyřeší jejich způsob myšlení. Vyřeší jejich vztek. Mávne kouzelným proutkem a oni začnou myslet a konat jinak. Vztek zmyzí.
On je nezmění. On to za ně neudělá. On je neudělá lepšími jen pro to, že si to přejí a prosí o to. On z nich neudělá lepší a hodnější lidi tím, že budou dodržovat jeho zásady sepsané lidmi v Bibli, tedy podle představ druhých. Tyto zásady jsou vám k ničemu. Pokud jakákoliv zásada není podložena vlastní zkušeností, kdy vím, proč jsem se zachoval tak, jak jsem se zachoval, proč jsem cítil to, co jsem cítil, proč jsem udělal to, co jsem udělal, tedy na základě některé mé emoce, která mi v tu chvíli vyskočila a díky níž jsem reagoval tak, jak jsem reagoval na danou situaci. Bez pochopení příčiny, proč mám a cítím zlost není možné se změnit.
Uvědomte si, že Bůh je pouze energie, která reaguje na naše myšlení a konání. Skrze tuto energii a její reakci, odezvu na naše myšlení a konání nám ukazuje, co děláme špatně v podobě špatných zkušeností a bolesti. Je jen na nás, zda si to uvědomíme a změníme své chování a myšlení pochopením svých motivů, které mě k tomu vedli. Ne stále čekat na zázrak. Ne stále čekat, že se změní ten druhý. Že to rozhodnutí za mě učiní druhý, Bůh. Předám odpovědnost za svůj život, za své rozhodování druhému a tím se zbavím odpovědnosti, důsledku z toho plynoucího. To on mi to poradil, to on mi to řekl. Já ne. Já za to nemohu. Proto lidé chodí do kostela. To pro to lidé potřebují náboženství, jeho víru, jeho představu a podobu Boha. Ale toto není skutečná víra.
Víru tak, jak je chápána a jak je nám předkládána a vnucována na základě náboženství a představy o Bohu nepotřebujete k tomu, aby jste věřili.
Víru máte každý sám v sobě. Víru v sebe. Víru v dobro v sobě. Víru v to, že vím, co je správné a co ne. Víru v to, že se vždy rozhodnu správně, aniž bych ulížil jak sobě, tak druhému. Víru, věřím a vím na základě předešlých zkušeností, které mi ukázali, kde jsem chyboval. Kde jsem použil na základě své emoce špatnou energii pro své rozhodnutí a tím jsem ublížil sám sobě a následně i druhým. To je pravá víra. Pouze skrze tuto víru = věřím sám sobě a lásce ve mě = vím = zkušenost, mohu poznat a pochopit, kdo nebo co je to Bůh.